Jan Kanyza po zklamání z důchodu odešel od kamer. Dnes žije klidně mezi barvami a štětci

Jan Kanyza patřil k těm hercům, které znalo celé Česko. V osmdesátých a devadesátých letech byl všude – ve filmech, seriálech i dabingu. Role v Životě na zámku, Cirkusu Humberto nebo Chobotnici z druhého patra mu zajistily popularitu, o jaké se mnohým může jen zdát. Ale časem přišlo ticho.

Kanyza si prý jednoho dne uvědomil, že už řekl všechno, co měl. A tak se stáhl. Když pak dorazil výměr důchodu, nevěřil vlastním očím. „Myslel jsem, že se spletli,“ přiznal v rozhovoru s úsměvem. Nakonec ale vzal vše s nadhledem – a rozhodl se, že místo lamentování bude dál tvořit. Jen jinak.

Štětec v ruce mu dnes dává víc než jakýkoli filmový scénář. Maluje každý den, často celé hodiny, bez ohledu na čas. Na plátno přenáší své myšlenky, nálady i ticho, které mu dřív tolik chybělo. „Obraz je pro mě rozhovor, ne plán,“ říká.

Kanyzova díla se pohybují mezi realismem a abstrakcí. Jsou plná barev, emocí a jemného humoru – stejně jako on sám. Vystavoval už nejen v Česku, ale i v zahraničí – ve Francii, Německu nebo USA. A kdo si chce některý jeho obraz pořídit, musí si pospíšit. Z galerií totiž často mizí dřív, než výstava skončí.

Malování mu dává to, co herectví nikdy nemohlo – klid, svobodu a pocit, že nikomu nic nedluží.

Se svou manželkou Žofií, se kterou je od sedmdesátých let, žije klidněji než dřív. Část roku tráví v Česku, část ve Francii, kde kdysi maloval v malém ateliéru v Provence. Tam prý našel vnitřní mír – spal v jedné místnosti, tvořil v druhé a svět mu připadal najednou jednoduchý.

Dcera Barbora žije v USA, a tak se vídají jen občas. Když přijede s dětmi, tráví společný čas v Kanyzově ateliéru. Malují spolu, smějí se a dělají nepořádek, který by dřív perfekcionistický herec možná těžko snesl.

A když je sám, utíká na chalupu v severních Čechách. Tam, mezi stromy a tichem, vznikají jeho nejkrásnější obrazy.

Herectví uzavřel, ale na umění nezanevřel. Jen našel jiný způsob, jak ho žít. A i když ho kdysi šokoval malý důchod, možná právě to byl okamžik, který ho nasměroval tam, kam měl jít. Do světa, kde se mluví barvami a ticho má větší sílu než potlesk.

Zdroje: