Jan Kanyza v důchodu: když přišla částka, myslel si, že se spletl. Dnes žije jinak

Jan Kanyza nikdy nepatřil k lidem, kteří by si stěžovali. Spíš působí jako někdo, kdo bere věci tak, jak přicházejí. Jenže moment, kdy si šel vyřídit důchod, ho přece jen zaskočil.

Když mu dorazilo první vyrozumění, měl prý pocit, že to vlastně není tak špatné. Jenže pak přišlo vystřízlivění. Částka, která ho na první pohled potěšila, byla ve skutečnosti součtem za delší období. Když zjistil, kolik bude dostávat měsíčně, „spadla mu brada“.

A nebyl by sám. Podobnou zkušenost má podle všeho spousta lidí, kteří celý život pracují na volné noze.

U herců je tohle téma trochu specifické. Nechodí do jedné práce na osm hodin denně, nemají stabilní výplatu a jejich příjmy jsou často nepravidelné. To všechno se pak promítne do výpočtu důchodu.

Kanyza sám otevřeně přiznal, že kdyby měl vyžít jen z penze, musel by svůj život výrazně zjednodušit. Na skromné fungování by to možná stačilo, ale rozhodně by to nebyl komfort, na jaký byl zvyklý během aktivní kariéry.

Na druhou stranu o tom mluví bez hořkosti. Spíš jako o realitě, která k jeho profesi patří.

Možná i proto se rozhodl postupně stáhnout z veřejného života. Přestal hrát, omezil dabing a místo toho se víc věnuje věcem, které ho baví.

Dnes ho lidé nejčastěji najdou na jeho chalupě v podhůří Krkonoš. Tam tráví hodně času, maluje, čte a užívá si klid, který v Praze hledal jen těžko.

Chalupa pro něj není jen víkendové útočiště. Spíš druhý domov. Místo, kde si může nastavit vlastní tempo a nemuset řešit, co se zrovna děje ve světě.

Zajímavé je, že Kanyza nikdy úplně nepropadl moderním technologiím. Nemá potřebu být neustále online, nepoužívá sociální sítě a vystačí si s jednoduchým životem.

Ráno káva, přes den malování, občas kniha. Možná to zní obyčejně, ale právě v tom je podle něj kouzlo. Po letech, kdy byl neustále mezi lidmi, si teď užívá hlavně klid a samotu.

Jan Kanyza neodešel do důchodu s velkým rozloučením nebo mediálním humbukem. Prostě postupně zmizel z očí a začal žít jinak.

Dnes působí jako člověk, který si srovnal priority. Už nepotřebuje potlesk ani nové role. Stačí mu ticho, barvy na plátně a místo, kam se může vracet.

A možná právě to je na jeho příběhu nejsilnější. Ne ten moment překvapení z důchodu, ale to, jak se s ním dokázal vyrovnat.

Zdroje: