Článek
Přijela k nám na víkend. Nic zvláštního, jen pár tašek z obchodu, kafe v kuchyni a rozhovor o tom, co je nového. Když vybalovala nákup, prohodila, že tohle je „jen takový základ na týden“. Zasmála jsem se a zeptala se, kolik ji to stálo. Bez váhání řekla částku, kterou bych dřív považovala za rozpočet na celý měsíc.
Nešlo o luxus, ale o realitu
Nešlo o žádné delikatesy. Těstoviny, zelenina, maso, jogurty, pár pečiv. Prostě normální jídlo. Když jsem si to v hlavě přepočítala na měsíc, vyšla mi suma, která by u nás doma kdysi znamenala poloprázdnou peněženku.
Dcera mi klidně vysvětlila, že tohle je dnes standard, pokud chceš jíst rozumně a ne pořád jen nejlevnější věci. Že ceny šly nahoru a že pokud pracuješ celý den, nemáš čas obíhat pět obchodů kvůli slevám.
Generace, která počítá jinak
Uvědomila jsem si, že my starší často porovnáváme dnešek s dobou, kdy byly úplně jiné platy, jiné nájmy i jiné ceny. Mladí dnes řeší úplně jiné rovnice. Nájem, energie, doprava, telefon, internet. A jídlo, které už dávno není položka, kterou by šlo odbýt pár stokorunami.
Dcera to neříkala jako stížnost. Spíš jako fakt. Tohle je život. Takhle to prostě vychází.
Co mi zůstalo v hlavě
Od té doby, kdykoliv jdu do obchodu, dívám se na cenovky jinak. Ne jako někdo, kdo „pamatuje lepší časy“, ale jako někdo, kdo vidí, že realita mladších lidí je prostě jiná.
A to jedno číslo, které mi tehdy řekla, mi zůstalo v hlavě víc než jakákoli tabulka o inflaci.
