Článek
Kafe s kamarádkou, syn v náručí
Byla jsem pět týdnů po porodu. Malý syn se vzbudil, vzala jsem ho z kočárku, položila ho do náručí a začala kojit. V kavárně byl klid a obsluha byla v pohodě. Všechno, co jsem chtěla – trochu klidu a pochopení, že kojím, protože je to potřeba.
Poznámka, která najednou zněla hlasitě
Vedle nás seděla starší žena, vypadal jako byznysmenka – drahý kostýmek, elegantní brýle, nádherná kabelka. Než jsem pochopila, slyšela jsem její přísný hlas: „Tohle tu opravdu nechci vidět, nejsme u vás v obýváku“ řekla nahlas a neslo se to celou kavárnou. Syn sahal po mém dekoltu, já jsem se stáhla.
Číšnice, která rozsvítila pokoj
Všechny pohledy spočinuly na ní. Servírka, mladá holka, s očima plnýma důvěry. Přistoupila ke stolu, naklonila se ke mně: „Za nás je vše v pořádku, pokud potřebujete cokoli, dejte vědět.“ Pak se otočila k paní, která už tvrdila, že jí kojení kazí chvilku u kávy a dortu a měla odvahu říct to, co mnozí asi jen tiše myslí – že kavárna tu není výhradně pro ni.
Ta chvíle, kdy bolest vystřídá úleva
Když ta stěžující si paní zůstala sedět a mlčet, pocítila jsem něco, co jsem nečekala – úlevu. A zároveň bolest z toho, že jsem vůbec musela být součástí diskuze o tom, zda má právo dát svému dítěti najíst. Syn usnula, já si dala doušek kávy, oči kolem se začaly vracet do běžné konverzace.
Odnesla jsem si něco víc než pocit spokojenosti
Ten den jsem si uvědomila, že je důležité, kdo obsluhuje, kdo sedí kolem, kdo mluví. A že i malý projev lidskosti – jako věta „vše je v pořádku“ – může změnit obzor pocitů. Nechci, aby matky kojily jen schované, abychom se styděly za normální potřebu.
