Hlavní obsah

Na svou první výstavu jsem pozvala manžela i děti. Večer jsem pochopila, jak málo pro ně znamenám

Foto: Freepik

Seniorka

Celý život jsem chodila na vystoupení dětí a oslavy vnoučat. Když jsem ale po letech uspořádala svou první výstavu obrazů, zůstala jsem stát mezi návštěvníky a marně vyhlížela vlastní rodinu.

Článek

Malování jsem se věnovala až v důchodu

Když jsem před třemi lety odešla do důchodu, konečně jsem měla čas na malování. Dřív jsem si občas něco nakreslila, ale mezi prací, domácností a dětmi na koníčky mnoho prostoru nezbývalo.

Začala jsem chodit do výtvarného kroužku a postupně se zlepšovala. Letos nám vedoucí nabídla společnou výstavu v místní knihovně. Měla jsem tam mít šest obrazů. Pro někoho maličkost, pro mě obrovská událost.

Všichni slíbili, že přijdou

Na vernisáž jsem pozvala manžela, obě dospělé děti i jejich partnery. Dcera slíbila, že dorazí s vnučkou, syn si poznamenal datum do telefonu. Manžel prohlásil, že se samozřejmě přijde podívat.

Dokonce jsem si koupila nové šaty. Připadala jsem si trochu směšně, ale těšila jsem se, až jim ukážu něco, co jsem dokázala sama.

Půl hodiny před začátkem začaly chodit zprávy

Nejdřív napsala dcera, že vnučka má taneční trénink a nestíhají. Syn zavolal, že musí zůstat déle v práci. Jeho žena prý také nepřijede, protože mají doma návštěvu.

Nejvíc mě překvapil manžel. Když jsem mu volala, oznámil mi, že už je u kamaráda na chatě. Úplně zapomněl, že se výstava koná právě dnes.

Stála jsem v knihovně mezi ostatními malíři. Někteří měli kolem sebe děti, partnery i přátele. Já pořád kontrolovala telefon.

Přišla sousedka, které jsem se ani nezmínila

Asi po dvaceti minutách se ve dveřích objevila paní Marie z našeho domu. O výstavě se dozvěděla z plakátu na nástěnce.

Prohlédla si všechny moje obrazy, dlouho se zastavila u krajiny s rybníkem a nakonec mi řekla, že by si ji ráda koupila. Málem jsem se rozplakala.

Nebyla to žádná velká částka. Ale úplně cizí člověk si udělal čas na něco, co bylo pro mě důležité.

Doma jsem už nechtěla předstírat, že se nic nestalo

Večer se manžel zeptal, jak výstava dopadla. Řekla jsem mu, že dobře, ale že mě mrzí, že nepřišel. Poprvé jsem mu také připomněla, kolikrát jsem kvůli rodině měnila vlastní plány.

Druhý den jsem totéž řekla dětem. Nechtěla jsem omluvy za každou cenu. Jen jsem potřebovala, aby pochopily, že i já mám věci, na kterých mi záleží.

Dcera se nakonec přišla na obrazy podívat o víkendu. Manžel mě požádal, abych ho vzala s sebou.

Udělala jsem to ráda. Jen už nechci čekat, až si někdo všimne, že mám také svůj život. Na další výstavu se přihlásím, i kdybych tam měla jít zase sama.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz