Článek
Po letech dřiny jsem si chtěla dopřát
Když jsem odešla do důchodu, slíbila jsem si jediné, že se konečně začnu starat o sebe. Po čtyřiceti letech v práci, bez dovolených a bez času na cokoliv, jsem si začala dopřávat malé radosti. Zašla jsem si na kosmetiku, občas zajela do lázní. Cítila jsem, že to potřebuju a že po těch všech letech péče o druhé mám právo dopřát si něco jen pro sebe.
Slova, která zabolela
Jednou ke mně přišla dcera s vnoučaty. Přinesla koláč, smály jsme se, všechno bylo hezké… dokud mezi řečí nepronesla: „Mami, když máš peníze na lázně, mohla bys dát něco navíc i dětem. Třeba na kroužky.“ Řekla to naprosto klidně, ale mě to zasáhlo jako rána. Měla jsem pocit, že všechno, co jsem si vybudovala, všechna moje malá radost, najednou ztratila význam.
Zamyšlení, které změnilo můj pohled
Celý večer jsem na to nemohla přestat myslet. Ne proto, že by mi šlo o peníze, ale o ten tón, jako bych dělala něco špatného, když myslím na sebe. Jenže pak mi došlo, že i když chci žít pro sebe, nechci být ženou, která si zajde na kosmetiku a zároveň zapomene, co dává životu smysl, rodinu.
Našla jsem rovnováhu
Další víkend jsem vnoučata pozvala k sobě. Upekli jsme bábovku, malovali jsme kamínky a celé odpoledne jsme strávili venku. Bylo to obyčejné, ale krásné. Ne proto, že bych někomu něco „dala navíc“, ale protože jsem dala to, co má největší cenu – čas a pozornost.
Co jsem pochopila
Teď už vím, že péče o sebe a o druhé se nemusí vylučovat. Není špatné chtít se cítit dobře. Ale je důležité nezapomínat, že to nejcennější, co po sobě člověk zanechá, nejsou účty z kosmetiky, ale vzpomínky těch, kteří ho milují.
