Článek
Úsměv, posměšky a porovnávání, které bolí
Pracujeme sice ve stejném kolektivu, ale každý máme jiné podmínky. Když jsem si vzala pár dní volna, protože jsem potřebovala vypnout, kolegyně, která si pravidelně plánuje dlouhé a drahé dovolené, se hned u kafe ptala: „Kam jedeš tentokrát? Na Mauricius?“
Když jsem zkusila říct, že letos pojedu na pár dní jen na chalupu kvůli klid a procházkám, začala se smát. „A to si z toho uděláš dovolenou? Ale vždyť to nestojí ani za zmínku,“ žertovala nahlas. Byla jsem zaskočená. Ne proto, že bych se cítila ohrožená její kritikou,ale proto, že jsem nezačala ten rozhovor, abych obhajovala svoje plány.
Kdy se vysmívání překlopilo do osobního útoku
Nechala jsem tu poznámku plynout. Jenže pak to zesílilo. Začala narážet na to, kolik vydělávám ve srovnání s ní, kolik „bych si mohla dovolit“, kdybych se prý trochu víc snažila. Přestalo to být o dovolené a stalo se to osobní kritikou.
Její úsměv a komentáře se mě dotýkaly víc, než jsem čekala. Bylo to nepříjemné hlavně proto, že jsem tam nešla s tím, že by mohla někoho urazit. Šla jsem si prostě odpočinout.
Pravda, kterou jsem dlouho neříkala nahlas
Nakonec jsem si sedla a otevřeně jí vysvětlila, jak věci doopravdy jsou. Nejde o to, že bych „neuměla vydělat“. Jdu prostě jinou cestou. Upřednostňuji krátké, intenzivní výlety s rodinou, investuji do toho, aby nám doma bylo dobře. Nepotřebuji luxusní dovolenou u moře, abych si odpočinula.
„Vysvětlila“ však neznamená „vymlouvala se“. Řekla jsem jí pravdu o tom, že investuju peníze do dlouhodobých cílů - do vzdělání dětí, do úspor na bydlení, do zdraví a do zážitků, které máme doma bez toho, abychom utráceli za letenky a hotely. Nepotřebuji, aby moje dovolená byla „velká“. Potřebuji, aby měla smysl pro nás.
Kdy kritika sklouzne do pochopení
Po tomhle rozhovoru se něco změnilo. Kolegyně se zastavila, prodloužila ticho a poprvé se mě zeptala, jak konkrétně si ten svůj čas plánuju. Když jsem jí řekla, že pro mě je důležité být s rodinou, na výletech, chodit do lesa a trávit čas s lidmi, které mám ráda, přestala se smát. Její rudé líce byly upřímné a teprve tehdy si uvědomila, že se jen trochu nechala unést srovnáváním.
A i když se od té doby moc o svém životě nebavíme, naučila jsem se důležité věci já:
- že každý máme jiné priority,
- že to, co vypadá „málo“ zvenčí, je pro někoho dost,
- a že nejde o to, odkud vzít peníze, ale jak s nimi žít život, který dává smysl.
Konečný klid a vlastní cesta
Ta dovolená u moře se neuskutečnila a možná se ani nekoná v plánech na další rok. Ale neznamená to, že jsem zklamaná nebo méněcenná. Znamená to jen, že jsem si vytvořila vlastní rytmus odpočinku.
Ne každý musí mít drahé zážitky, aby mu to “ stálo za to“. A někdy je ta největší dovolená kousek klidu, kousek času, kdy se nemusíte s nikým srovnávat.
