Článek
Ještě pár týdnů předtím jsem řešila úplně obyčejné starosti. Co uvařit k večeři, jestli stihnu schůzku po práci, kam pojedeme o víkendu. Pak se firma, kde jsem pracovala, ze dne na den uzavřela. Ne kvůli mně, prostě přišla změna majitele a konec provozu. Najednou nebylo kam chodit a nebylo co plánovat.
První dny jsem to brala skoro sportovně. Říkala jsem si, že pauza neuškodí. Že si konečně odpočinu a v klidu si najdu něco nového. Realita ale přišla potichu a bez varování.
Když se přepne hlava z „mám práci“ na „teď jsem bez ní“
Zlom nastal až ve chvíli, kdy jsem si sedla nad domácí rozpočet. Do té doby to byly jen myšlenky, pak to byla čísla. A ta byla neúprosná. Najednou jsem viděla, kolik stojí obyčejný měsíc života. Kolik spolkne bydlení, jídlo, doprava, drobnosti, které ani nevnímáme.
Teprve v tu chvíli mi došlo, že být bez práce není jen o tom, že člověk má víc času. Je to stav, kdy se vám v hlavě rozsvítí kontrolka a začne se řešit každá maličkost. Ne proto, že by člověk hned neměl co jíst, ale protože neví, jak dlouho to takhle bude.
Připsání peněz jako studená sprcha
Když dorazila první podpora, nebyl to moment úlevy, jak jsem si myslela. Spíš takové tiché prozření. Částka na účtu mi jasně ukázala, že tohle období nebude jen krátká epizoda, kterou přejdu s úsměvem. Došlo mi, že budu muset zpomalit, škrtat a přemýšlet jinak.
Neplakala jsem. Spíš jsem dlouho koukala do mobilu a říkala si, jak rychle se může změnit pocit bezpečí. Je zvláštní, jak pár čísel dokáže změnit vnímání celé situace.
Nezvyklý klid, který není úplně klid
Dny bez práce mají jiný rytmus. Zpočátku je to skoro příjemné. Žádné budíky, žádný stres z termínů. Jenže pak přijde ticho, které není úplně uklidňující. Ticho, ve kterém člověk začne víc přemýšlet. O tom, co vlastně chce dělat. Jestli se vrátit k tomu samému, nebo zkusit něco úplně jiného.
Začala jsem si psát seznam věcí, které umím, a věcí, které bych se chtěla naučit. Poprvé po letech jsem měla prostor se nad tím zamyslet. Paradoxně mi to období bez práce otevřelo otázky, na které jsem dřív neměla čas.
Když se opřeš o realitu, nemusí to bolet
Podpora v nezaměstnanosti mě nezachránila. Ale dala mi čas. Čas srovnat si hlavu, přestat se tvářit, že se nic neděje, a přijmout, že změna je tady. Ne jako trest, ale jako fakt. A s fakty se dá pracovat.
Dnes už vím, že nejhorší není přijít o práci. Nejhorší je tvářit se, že se vás to netýká. Ve chvíli, kdy si to přiznáte, začne se s tím dát něco dělat.
