Článek
Když jsem odpovídala na ten inzerát, sama jsem tomu moc nevěřila. Hledali člověka do oboru, ve kterém jsem nikdy nepracovala. Požadavky zněly sebevědomě, skoro odrazujícím dojmem.
Praxe, zkušenosti, orientace v oboru.
Já měla jen chuť změnit život.
Dlouhé váhání
Životopis jsem měla rozepsaný několik dní. Pořád jsem ho upravovala a nakonec zase zavřela. V hlavě jsem si opakovala, že se stejně ozvou někomu zkušenějšímu.
Jenže pak přišel moment, kdy jsem si řekla, že nejhorší bude ticho.
A to se dá přežít.
Tak jsem to poslala.
Pozvánka, kterou jsem nečekala
Když přišel e-mail s pozváním na pohovor, chvíli jsem jen koukala do monitoru. První reakce nebyla radost.
Spíš panika.
Najednou to nebyla jen představa. Najednou jsem tam opravdu měla jít.
Cesta plná pochybností
V den pohovoru jsem měla pocit, že tam nepatřím. V čekárně seděli lidé, kteří působili sebejistě, profesionálně a přesně tak, jak jsem si představovala „správné kandidáty“.
Já jsem si připadala jako někdo, kdo tam omylem zabloudil.
Otázka, které jsem se bála
Pohovor byl ze začátku normální. Povídali jsme si o práci, o mých zkušenostech, o tom, proč chci změnu.
Pak přišla otázka, kterou jsem čekala od začátku:
„Proč si myslíte, že byste tu práci zvládla, když nemáte praxi?“
Na chvíli jsem ztuhla.
Pak jsem poprvé odpověděla úplně upřímně.
Odpověď bez přetvářky
Řekla jsem, že zkušenosti opravdu nemám. Ale že se umím rychle učit, že mě ten obor zajímá a že jsem poslední měsíce věnovala večery tomu, abych se v něm aspoň trochu zorientovala.
Nepůsobilo to dokonale.
Ale bylo to pravdivé.
A někdy právě autenticita na pohovorech rozhoduje víc než snaha působit bezchybně.
Odcházela jsem smířená
Když pohovor skončil, měla jsem zvláštní klid. Nemyslela jsem si, že mě vyberou.
Ale měla jsem pocit, že jsem to aspoň zkusila.
A že jsem poprvé po dlouhé době udělala něco mimo svou jistotu.
Telefon, který všechno změnil
O týden později mi zazvonil telefon.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o zdvořilé odmítnutí.
Místo toho mi nabídli práci.
Dodnes si pamatuju to ticho po té větě.
Co jsem pochopila
Nešlo jen o novou pozici.
Šlo o to, že jsem si roky sama určovala hranice dřív, než to stihl někdo jiný.
A ten pohovor mi ukázal, kolik příležitostí člověk ztratí jen proto, že si předem řekne „na to nemám“.
Někdy stačí jednou to zkusit
Člověk čeká jistotu, než udělá krok dopředu.
Jenže někdy přijde až potom.
A někdy opravdu stačí jen stisknout „odeslat“.
