Článek
Fronta, která zkouší trpělivost
Na městský úřad jsem přišla s vyplněným formulářem, připravená vše vyřídit. V čekárně seděli lidé různých věků, většina tiše čekala. Nebyla jsem nervózní, myslela jsem si, že to bude rutina. Doklady, podpis, hotovo. Když jsem došla k přepážce a podala papíry, úřednice se na ně sotva podívala a s povzdechem pronesla: „Vy jste si to vyplnila úplně špatně. To je tak těžké si to přečíst?“. Řekla to dost hlasitě, aby to slyšeli všichni za mnou. Několik lidí zvedlo hlavu. A já ztuhla.
Slova, která zamrzí víc než chyba
Chtěla jsem něco říct – vysvětlit, že jsem to vyplňovala podle návodu. Ale hlas se mi zlomil dřív, než jsem promluvila. Úřednice si formulář založila na stůl a s ironickým úsměvem dodala: „Tady nejsme škola. Tady to máme dělat správně.“ Měla jsem pocit, že se mi hrne krev do tváří. Ne snad hanbou za chybu, ale že mě někdo veřejně ponížil, jako bych byla neschopná.
A pak se ozval hlas zezadu
Z poslední řady se zvedl muž — důchodce s vycházkovou holí. Pomalu došel k přepážce a řekl klidně, ale pevně: „Paní, není vaší prací lidi shazovat. Kdyby všichni všechno uměli, nemusel by existovat úřad.“ Úřednice ztichla. V celé místnosti by bylo slyšet spadnout pero.
Mlčení, které změnilo atmosféru
Bez omluvy, ale už bez urážek, mi úřednice vrátila formulář a nabídla jiný. Mluvila stroze, ale už ne posměšně. A já? Vyplnila jsem ho znovu. Tentokrát se ke mně naklonil ten muž a jen tiše řekl: „Nebojte, chyba není hřích. Hřích je posměch.“
Co si člověk odnese
Neodešla jsem pyšná. Ani jako vítěz. Ale odešla jsem s vědomím, že ne každý mlčí, když jde o důstojnost druhého. Že i mezi cizími lidmi se dá najít někdo, kdo nezvedne hlas kvůli sobě, ale kvůli spravedlnosti.
