Článek
Do důchodu jsem šla s pocitem úlevy. Nemusela jsem už vstávat za tmy, nikomu se zpovídat z docházky ani řešit, kdo má dnes špatnou náladu. Hlavně jsem ale měla pocit, že mám poprvé v životě čas i peníze sama na sebe. Ne na děti, ne na domácnost, ne na povinnosti.
Měla jsem slušný důchod a k tomu úspory, které jsem si poctivě budovala desítky let. Nikdy jsem nebyla rozhazovačná. Nekupovala jsem si drahé věci, nelítala po světě, vždycky jsem myslela hlavně na rodinu.
Poprvé jsem myslela na sebe
Když děti odešly z domu, říkala jsem si, že jednou si to vynahradím. A ten čas přišel. Začala jsem jezdit do lázní, občas si dopřála lepší oběd, koupila si nové oblečení, které mi slušelo, ne jen to, co „se hodí“. Jednou za rok jsem jela na zájezd k moři. Nic přehnaného. Jen normální radosti.
Byla jsem spokojená. A upřímně jsem si myslela, že moje děti budou rády, že jejich máma není zavřená doma, nemarodí a nestěžuje si.
Mýlila jsem se.
„Neměla bys tolik utrácet,“ slyšela jsem místo pochvaly
Poprvé to zaznělo nenápadně. Syn se zmínil, že bych měla myslet na rezervu. Dcera poznamenala, že zájezdy nejsou levné. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Říkala jsem si, že to myslí dobře.
Jenže časem to bylo čím dál ostřejší. Začali se vyptávat, kolik mě co stálo. Narážky na to, že žiju „nad poměry“, se objevovaly čím dál častěji. Až mi jednou dcera řekla, že utrácím víc, než oni zvládnou vydělat.
Zůstala jsem na ni koukat. Nechápala jsem, kdy se z radosti stala výčitka.
Nešlo o starost, ale o závist
Postupně mi došlo, že to není strach o mě. Byla to hořkost. Oni sami měli hypotéky, děti, málo času a pocit, že se pořád honí. A já, jejich máma v důchodu, jsem si dovolila být spokojená.
Najednou jsem cítila, že jim vadí, že se mám dobře. Že nepotřebuju pomoc. Že nejsem „ta chudá babička“, kterou by bylo potřeba litovat.
A možná jim vadilo i to, že si svoje peníze nechávám pro sebe.
Peníze, které jim nepatří
Nikdy jsem po nich nic nechtěla. Nežádala jsem o podporu, nehlídala vnoučata na plný úvazek, nevnucovala se. A přesto se ke mně chovali, jako bych jim něco dlužila.
Jednou to ze mě vyletělo. Řekla jsem jim, že ty peníze nejsou jejich. Že jsem si je vydělala sama. A že jestli jsem celý život myslela na ostatní, teď mám právo myslet na sebe.
Bylo ticho. Dlouhé a nepříjemné.
Naučila jsem se stát si za svým
Dnes už se neobhajuju. Neříkám, kolik co stálo. Neptám se, jestli „můžu“. Prostě žiju tak, jak uznám za vhodné. A pokud to někomu vadí, je to jeho problém, ne můj.
Stále mám své děti ráda. Ale pochopila jsem jednu důležitou věc. Láska neznamená se pořád omezovat, aby se ostatní cítili lépe.
A důchod není konec života. Je to jen jiná kapitola. Taková, kterou si konečně píšu sama.
