Článek
První pracovní oběd plný očekávání
Byla jsem v novém zaměstnání pár týdnů. Nervozita, kdy nevíš kdo je kdo, co říkat, jak zapůsobit. To poledne mě manažer pozval na oběd s klientem – něco neformálního, ale přesto důležitého. Připravila jsem si pár bodů a zašla ke kadeřnici a na kosmetiku - chtěla jsem být profesionální i sama sebou.
Když vstoupil ON
Do bistra vstoupil klient – elegantní, sebevědomý. Manažer se k němu okamžitě postavil, podal mu ruku, já vstala také. Manažer představil: „Toto je naše nová kolegyně – Markéta.“ A pak se stalo něco, co jsem nečekala – klient zrudl až po uši.
Minulé tahy vypluly na povrch
Stála jsem tam a on mě poznal. Muž, kterého jsem před časem vymazala ze svého života – kvůli tomu, že mezi námi bylo něco, co nebylo definované. Něco, co já považovala za minulost. Ale on ji očividně neuzavřel.
Když jsem mu podala ruku, zvedl oči a koktal: „My se… známe.“ Odpověděla jsem krátce: „Ano, potkali jsme se dřív.“ Manažer to glosoval stylem „svět je malý“, ale já cítila, jak visí v ovzduší dusno.
Oběd se změnil ve scénu
Zbytek oběda byl zvláštní. Klient mluvil: přerušoval, pletl si podstatu projektu, nervózně odkládal svou sklenku. A když přišla chvíle, že jsem měla prezentovat část projektu, nemohl se mi podívat do očí. Atmosféra byla tak hustá, že i sladká limonáda chutnala hořce.
Lekce, kterou nesu dál
Po obědě mě manažer uklidňoval – že snad nebyl důvod k trapnosti. Ale já jsem věděla, že jsem byla tím spouštěčem. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, co mezi námi bylo – i když jsme si to už neuvědomoval a brali jako minulost.
Kde končí minulost a začíná práce
Zjistila jsem, že i když myslíš, že jsi „odešla“, minulost má své sýpky pro chvíle, kde se nečekáš ji potkat. A že práce není jen o vykonaných úkolech – je to i o chvílích, které testují, jak velké kroky jsou mezera mezi tím, kde jsi byla, a kde chceš být.
