Od slávy v My všichni školou povinní na dno. Těžký život Moniky Kvasničkové

Když se Monika Kvasničková objevila v televizi, působila bezprostředně a civilně. Lidi ji měli rádi, protože nepůsobila jako nedostupná hvězda. Jenže za kamerou se v jejím životě začaly hromadit věci, které by zamávaly s kýmkoliv.

Ještě než se stihla pořádně nadechnout z prvních úspěchů jako Alena Hajská v seriálu My všichni školou povinní, zasáhla ji rodinná tragédie. Její mladší sestra se nešťastnou náhodou udusila. Byla to rána, o které se mluví těžko i po letech. Monika se s tím snažila vyrovnat po svém, jenže ten „svůj způsob“ ji postupně stahoval dolů.

V rozhovorech později otevřeně přiznala, že v určitém období začala pít ve velkém. Nešlo o víno k večeři, ale o lahev tvrdého alkoholu denně. Alkohol jí pomáhal na chvíli vypnout, jenže dlouhodobě ji bral síly, práci i vztahy.

Do jejího života vstoupil Jiří Krampol. Byl starší, zkušenější, charismatický. Zpočátku působili jako dvojice, která se našla v nesprávný čas, ale ve správných lidech. Jenže právě alkohol se stal něčím, co jejich vztah postupně rozežíral zevnitř.

Oba později přiznali, že je pití stahovalo dolů a že spolu v tom nebyli dobrá kombinace. Vztah byl intenzivní, ale neudržitelný. Když se rozešli, nebylo to ve zlém, spíš s pocitem, že každý musí zachránit hlavně sám sebe.

Nejtěžší na celém příběhu není to, že pila. Ale to, kam ji to dostalo. Přestala mít energii na práci, stáhla se z očí veřejnosti a postupně přicházela o to, co měla ráda. V jednu chvíli si prý sama přiznala, že takhle to dál nejde. A že buď s tím něco udělá, nebo se propadne ještě hlouběji.

Rozhodnutí změnit život nepřišlo přes noc. Byla to spíš série malých kroků. Léčba, práce na sobě, návrat k obyčejným věcem. Žádný zázrak na lusknutí prstu, ale pomalé znovuobjevování toho, kým vlastně je, když není pod vlivem.

Kvasničková dnes nepůsobí jako někdo, kdo by si hrál na morální autoritu. Spíš jako člověk, který si prošel průšvihem a nemá potřebu to lakovat narůžovo. O alkoholu mluví napřímo, o ztrátě sestry s respektem a bolestí, která úplně nezmizí, jen se s ní člověk naučí žít.

Její kariéra už možná není tak viditelná jako kdysi, ale její příběh má jinou váhu. Ne jako pohádka o návratu na výsluní, ale jako připomínka, že někdy je největší výhra prostě znovu stát pevně na nohou.

Zdroje: