Článek
Jenže postupně se z toho stal zvyk.
Každý pátek v pět hodin. Někdy i později.
Pátky, které nikdo nechtěl
Pro většinu lidí v týmu to byl nejhorší moment týdne. Po celém dni práce jsme místo odchodu domů seděli v zasedačce a poslouchali další hodinu prezentací, připomínek a úkolů na příští týden.
Nikdo se moc neozýval. Všichni byli unavení a myšlenkami už někde jinde.
Jediný člověk, kterému to evidentně vyhovovalo, byla kolegyně Klára. Právě ona tyto porady vedla. Vždy připravená, s přehledem o číslech i úkolech. My ostatní jsme většinou jen přikyvovali.
Dlouho jsem si říkala, že je to jen její styl práce. Že jí prostě vyhovuje uzavírat věci na konci týdne.
Něco mi ale začalo být podezřelé
Jednou jsem si zpětně procházela zápisy z porad. A tehdy mi došlo něco zvláštního.
Téměř všechna větší rozhodnutí vznikla právě v pátek večer.
Nové projekty. Změny rozpočtu. Přerozdělení práce.
Nikdo se moc neptal. Nikdo nenavrhoval jiné řešení. Většinou jsme jen souhlasili, protože jsme chtěli jít domů.
Klára tak měla pokaždé navrch.
Teprve tehdy mi došlo, že nejde o náhodu. Pátek večer byl prostě čas, kdy už nikdo neměl energii diskutovat.
Změna přišla nenápadně
Nechtěla jsem z toho dělat konflikt. Věděla jsem, že kdybych kolegyni obvinila, jen by se zatvrdila.
Místo toho jsem při další poradě navrhla drobnou změnu. Řekla jsem, že by bylo dobré přesunout strategické body na středeční dopoledne, kdy má tým víc energie.
Argumentovala jsem tím, že rozhodnutí budou kvalitnější.
Překvapilo mě, jak rychle se ostatní přidali. Najednou to nebyl jen můj názor.
Atmosféra se změnila
Porady se nakonec přesunuly na středeční ráno.
Nebyla to dramatická revoluce, ale změna byla okamžitě znát. Lidé se víc zapojovali, diskutovalo se, vznikaly nové nápady.
A hlavně se ukázalo, že rozhodnutí, která dříve vznikala během deseti minut v pátek večer, si někdy zaslouží víc času.
Pro mě to byla důležitá lekce.
Někdy totiž nejde o to, co se na poradě říká.
Ale kdy se říká.
