Článek
Trénink, který měl dávat smysl
Syn chodí na sportovní kroužek. Nic vrcholového, prostě pohyb po škole, radost, energie.
Platíme to pravidelně, není to úplně málo, ale bereme to jako investici do něj.
Jenže poslední dobou začal chodit domů nějak nespokojený.
„My skoro nehrajeme“
Nejdřív jsme to neřešili. Každý den není ideální.
Ale pak přišel několikrát po sobě a řekl to samé:
„My skoro nehrajeme. Jen koukáme, jak hrají starší.“
To už mi nedalo.
Šel jsem se podívat
Jedno odpoledne jsem přišel o něco dřív a zůstal stát bokem.
A docela rychle jsem pochopil.
Polovina dětí hrála. Druhá polovina jen postávala a čekala.
Mezi nimi i můj syn.
„Na všechny není čas“
Po tréninku jsem si odchytil trenéra.
„Můžu se zeptat, proč děti jen stojí?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny:
„Na všechny není čas. Někteří si musí počkat.“
To jsem nečekal
„Ale platíme za to stejně všichni, ne?“ zeptal jsem se.
„To ano, ale tak to prostě je,“ odpověděl.
V tu chvíli mi došlo, že tohle nikdo řešit nebude.
Jednoduchá věta
Podíval jsem se na něj a řekl:
„Tak ať si zahraje každý, kdo si o to řekne.“
A najednou změna
Chvíli bylo ticho.
Trenér se na mě podíval jinak než předtím.
A najednou už to nebylo tak samozřejmé.
Nešlo o sport
Nešlo o fotbal ani o trénink.
Šlo o princip.
Že když za něco platíte, nemá být někdo „navíc“.
Někdy stačí říct dost
Od té doby se to změnilo.
Ne dramaticky, ale bylo vidět, že si na to dávají větší pozor.
A já si z toho odnesl jednu věc.
Někdy stačí přijít, podívat se na to na vlastní oči a říct jednu větu.
Tu správnou.
