Článek
Konec práce, který nepřišel mou vinou
Ve firmě jsem strávila téměř patnáct let. Nešlo o žádnou krátkodobou brigádu ani o přeskakování z místa na místo. Dělala jsem svou práci poctivě, přesčasy byly samozřejmostí a loajalitu jsem nikdy nezpochybňovala. Když ale firma přišla o velkého klienta, následovalo hromadné propouštění. Bez emocí. Bez ohledu na to, kolik let tam kdo nechal.
Najednou jsem stála doma s výpovědí v ruce a hlavou plnou otázek. Co dál. Jak rychle si najdu něco nového. A jestli zvládnu přechodné období finančně.
Úřad jako nutné zlo
Na úřad práce jsem nešla ráda. Nikdy předtím jsem tam nebyla a přiznávám, že jsem se trochu styděla. Ne proto, že bych něco zanedbala, ale proto, že u nás pořád panuje představa, že kdo jde na pracák, selhal.
Připravila jsem si všechny papíry, potvrzení, výpisy. Chtěla jsem mít všechno v pořádku, aby to proběhlo rychle a bez problémů. V čekárně bylo ticho, lidé koukali do země a nikdo si s nikým nepovídal.
Poznámka, která bolela víc než výpověď
Když jsem konečně vešla dovnitř, úřednice si vzala moje dokumenty a začala je procházet. Mlčela. Pak se na mě podívala a pronesla větu, která mi vyrazila dech:
„Tak dlouho v jedné firmě? To jste si moc nepomohla.“
Nechápala jsem. Myslela jsem, že jsem přeslechla. Vysvětlovala mi, že dnes je normální měnit práci častěji, být flexibilní, nespoléhat se na jedno místo. Že jsem si prý zvykla na jistotu a teď se divím.
Seděla jsem tam a měla pocit, že místo žádosti o podporu skládám zkoušku ze života. Nešlo o tón. Šlo o to, že zněla, jako bych si za všechno mohla sama.
Obrana, která přišla pozdě
V hlavě jsem měla spoustu odpovědí. Že jsem byla spolehlivá. Že jsem pracovala, když jiní odcházeli. Že jsem si firmu nevybrala podle jistoty, ale podle práce, která mě bavila. Nahlas jsem ale řekla jen minimum. Nechtěla jsem konflikt. Potřebovala jsem podporu vyřídit, ne se hádat.
Úřednice pokračovala dál, jako by se nic nestalo. Vyplnila formuláře, dala mi termíny a poslala mě pryč. Pro ni to byl běžný den. Pro mě moment, který mi sebral zbytky sebevědomí.
Co mi ta zkušenost dala
Odcházela jsem s papíry v ruce a pocitem, že jsem najednou „ta špatná“. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že to nebyla pravda. Že loajalita není slabost. Že dlouhá práce v jedné firmě není chyba.
Dnes už mám novou práci. Jinou, než jsem si původně představovala. A lepší. Ale pokaždé, když slyším někoho mluvit o lidech na úřadu práce s despektem, vybaví se mi ten den. A připomenu si, že za každým číslem ve statistice je konkrétní příběh.
Respekt nic nestojí
Nečekala jsem pochvalu. Ani politování. Jen obyčejný lidský přístup. Ten by měl být samozřejmostí, zvlášť na místě, kam lidé chodí, když jsou nejistější než jindy.
Možná by stačilo málo. Jedna věta navíc. Nebo žádná poznámka vůbec.
