Článek
Nakupování, které mělo být v klidu
Byl obyčejný sobotní den. V supermarketu bylo plno lidí, fronty, nervy a tlačení vozíků. Měly jsme pár věcí na víkend – pečivo, nějaké maso, pár sladkostí. Nic zvláštního. Když jsme došly k pokladně, kamarádka odložila nákup, já sáhla po stravenkách, které používám v práci místo části výplaty.
Pokladní se na mě podívala a ironicky pronesla: „To ještě dneska někdo fakt používá?“ a začala se smát. Ne z lehkosti, ale z pohrdání.
Cítila jsem se trapně
Za mnou stála fronta lidí. Cítila jsem, jak rudnu, jak se mi hrnou slzy do očí. Nikdo nic neřekl, jen se dívali. V takových chvílích máte chuť prostě zmizet. Sáhla jsem po peněžence, že to zaplatím jinak, ale kamarádka mi ji vzala z ruky.
Jedna věta, která všechno otočila
Podívala se na pokladní, usmála se a řekl klidně: „Víte, co je zvláštní? Moje kamarádka dře každý den, aby měla na tenhle nákup. Vy tady sedíte a soudíte ji za papírek, který ji živí.“ Ticho. Fronta ztuhla. Pokladní zrudla, sklopila oči a pípala položku za položkou, aniž by řekla jediné slovo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nemusím stydět já, ale měla by se stydět ona.
Lekce, kterou si budu pamatovat
Když jsme odcházely, kamarádka se na mě jen podívala a řekl: „Nikdy se neomlouvej za to, že makáš.“ Dnes už vím, že největší hodnotu neměří karta, ale charakter. A to ta moje kamarádka ukázala všem v té frontě – beze slov a bez křiku.
