Článek
Porada, která měla být jen formalita
Každý měsíc jsme měli stejný scénář. Sedli jsme si do zasedačky, otevřely se tabulky s úkoly a začala debata o tom, kdo nestíhá a kde je potřeba pomoct.
Problém byl, že se ty samé věci řešily pořád dokola. Někdo měl práce až nad hlavu, jiný měl naopak klidnější období. Všichni to věděli, ale žádná změna nikdy nepřišla.
Tentokrát jsem si během porady uvědomila, že by stačilo upravit systém, podle kterého si projekty rozdělujeme.
Nápad, který vznikl spontánně
Když přišla řada na diskusi, navrhla jsem, aby se nové projekty přidělovaly podle aktuálního vytížení. Jednoduché pravidlo: kdo má nejméně práce, vezme další úkol.
Nešlo o nic složitého. Jen malou změnu v tom, jak věci organizujeme.
Jakmile jsem domluvila, nastalo v místnosti zvláštní ticho.
Všichni čekali na jednu reakci
Teprve po chvíli mi došlo proč.
U stolu seděl také kolega Mirek. Byl ve firmě nejdéle ze všech a většina pracovních postupů vznikla ještě v době, kdy oddělení vedl on. Přestože už dávno nebyla šéfem, lidé se na jeho názor stále hodně ohlíželi.
Když se něco mělo změnit, většinou rozhodla právě jeho reakce.
Mirek chvíli mlčel a listoval v poznámkách. Všichni ostatní jen čekali.
Obrat, který nikdo nečekal
Nakonec se usmál a řekl, že ten návrh vlastně dává smysl. Podle něj bylo zvláštní, že nás něco tak jednoduchého nenapadlo už dřív.
Napětí v místnosti okamžitě povolilo. Kolegové začali přidávat další nápady, jak systém ještě trochu upravit. Debata, která se dřív vždy zastavila po pár minutách, se najednou rozběhla úplně jiným směrem.
Změna, která přišla rychleji, než jsem čekala
Na konci porady jsme měli nový způsob rozdělování práce. Nic převratného, jen pár jednoduchých pravidel, která měla zajistit, aby se úkoly rozdělovaly spravedlivěji.
Pro mě ale ta situace měla ještě jeden zajímavý moment.
Došlo mi, že někdy není problém v tom, že by lidé neměli nápady. Často jen čekají, až je někdo vysloví nahlas.
A někdy také na to, jak na ně zareaguje ten, jehož názor má v týmu největší váhu.
