Článek
Fotbal byl pro něj všechno
Matěj hraje fotbal od sedmi let. Nikdy z něj nemusel být profesionál, ale sport miloval a já byl rád, že má něco, čemu se opravdu věnuje.
Letos se však něco změnilo. Nejdřív proseděl jeden zápas na lavičce, potom druhý. Nakonec ho trenér poslal na hřiště jen na posledních deset minut.
Doma byl vzteklý. Tvrdil, že trenér protěžuje dva jiné kluky a jeho schválně přehlíží. Když se to opakovalo, začal mluvit dokonce o přestupu do jiného klubu.
Mně postupně docházela trpělivost. Syn poctivě chodil na tréninky, platili jsme příspěvky a vozili ho několikrát týdně přes půl města. Chtěl jsem vědět, co se děje.
Na trenéra jsem šel pořádně naštvaný
Po jednom tréninku jsem si trenéra odchytil. Přiznávám, že jsem nezačal zrovna přátelsky. Zeptal jsem se, proč Matěj nedostává stejnou šanci jako ostatní.
Trenér mě nechal domluvit a potom se zeptal na jedinou věc.
„Matěj vám neřekl, proč minulý měsíc nehrál?“
Nevěděl jsem, o čem mluví.
Teprve potom jsem zjistil, že příběh má i druhou polovinu.
O hádce v kabině doma nepadlo ani slovo
Matěj se několikrát pohádal se spoluhráči. Jednomu se po nepovedeném zápase vysmíval v klubové skupině a dalšího měl při tréninku urazit poté, co mu nepřihrál.
Trenér ho dvakrát upozornil. Když se situace opakovala, řekl mu, že příští zápas začne na lavičce.
Ani tím to neskončilo.
Matěj se při dalším utkání odmítl po střídání posadit k mužstvu a odešel do šatny. Právě proto následoval další zápas, ve kterém téměř nehrál.
Seděl jsem tam a bylo mi trapně. Ještě před několika minutami jsem trenérovi vysvětloval, jak nespravedlivě zachází s mým synem.
Doma nejdřív všechno zlehčoval
Matěje jsem se večer zeptal, proč mi o problémech neřekl.
Nejdřív tvrdil, že trenér všechno přehání. Pak přiznal hádku i zprávy ve skupině. Podle něj to ale nebylo nic vážného a ostatní kluci dělají podobné věci také.
Možná ano. Jenže to nic neměnilo na tom, že mi několik týdnů vyprávěl jen tu část příběhu, ve které byl on sám obětí.
Nezakázal jsem mu fotbal ani ho nenutil omlouvat se před celým mužstvem. Řekl jsem mu jen, že jestli chce zpátky důvěru trenéra a spoluhráčů, musí si ji získat sám.
Zastat se dítěte neznamená věřit každému jeho slovu
Matěj dnes zase pravidelně hraje. Trvalo ale několik týdnů, než se situace uklidnila. S trenérem si promluvil a jednomu spoluhráči se omluvil.
Pro mě to byla možná větší lekce než pro něj.
Když vám vlastní dítě řekne, že mu někdo ubližuje nebo k němu není spravedlivý, první instinkt je postavit se na jeho stranu.
To udělám i příště.
Jen už předtím položím ještě jednu otázku: „A co se stalo předtím?“
Protože právě ta část někdy změní celý příběh.
