Článek
Neustále mluvila o tom, kolik ji syn stojí
Můj synovec David odešel před dvěma lety studovat do Brna. Našel si pokoj ve sdíleném bytě a při škole si občas přivydělával, ale bylo jasné, že bez pomoci rodiny by všechno neutáhl. Moje sestra Lenka proto často říkala, že mu každý měsíc posílá šest tisíc korun na nájem a jídlo.
Zmiňovala to poměrně často. Když jsme plánovali společný víkend, poznamenala, že musí šetřit, protože podporuje studenta. Před rodiči zase několikrát prohlásila, že vysoká škola dítěte není levná záležitost.
Nikdy jsem o jejích slovech nepochybovala. Spíš jsem ji obdivovala, že synovi takhle pomáhá.
Máma se mě zeptala na úplně obyčejnou věc
Jednou jsem byla u rodičů a máma seděla nad internetovým bankovnictvím. Potřebovala pomoct najít jeden starší převod. Při hledání jsem si všimla několika pravidelných plateb na Davidův účet.
Každý měsíc šest tisíc korun.
Zeptala jsem se, proč mu tolik posílá, když ho přece financuje Lenka. Máma se na mě překvapeně podívala.
„Lenka? Vždyť ty peníze mu posíláme my.“
Nejdřív jsem si myslela, že se jen podílejí na výdajích společně. Jenže rodiče posílali Davidovi celých šest tisíc už téměř dva roky. Lenka mu prý občas zaplatila telefon nebo koupila oblečení, ale pravidelný příspěvek na bydlení šel od babičky s dědou.
Přitom si za pomoc nechávala děkovat
Najednou jsem si vzpomněla na všechny situace, kdy Lenka mluvila o tom, jak velkou část výplaty dává synovi. Dokonce jednou před širší rodinou řekla, že si kvůli Davidovu studiu nemůže dovolit novou kuchyň.
Máma vůbec netušila, že sestra něco takového vypráví. S tátou prý chtěli vnukovi pomoci sami a nikdy za to žádné uznání nečekali.
Když jsem Lence zavolala, nejdřív tvrdila, že jsme její slova špatně pochopili. Prý nikdy neřekla, že všech šest tisíc posílá přímo ona.
Jenže podobných vět jsme od ní slyšeli příliš mnoho.
„Jednou to stejně budou moje peníze“
Nakonec řekla něco, co mě překvapilo ještě víc. Rodiče prý mají dostatečné úspory a stejně by jednou peníze zdědila ona a já. Podle ní tedy nebylo tak důležité, z čího účtu podpora momentálně odchází.
Máma se kvůli tomu rozzlobila. Ne proto, že Davidovi pomáhala. To dělala ráda. Vadilo jí, že její vlastní dcera vystupovala před ostatními jako člověk, který pomoc financuje, a ještě s penězi rodičů mluvila téměř jako s budoucím dědictvím.
Od té doby Lenka o tom, kolik ji stojí synovo studium, přestala mluvit.
David školu stále studuje a prarodiče mu pořád pomáhají. Jen už všichni víme, kdo peníze skutečně posílá.
Mně na celé věci nakonec nepřišlo nejhorší ani těch šest tisíc korun. Mnohem zvláštnější bylo sledovat, jak snadno si někdo dokáže přivlastnit cizí pomoc, pokud se dlouho nikdo nezeptá na podrobnosti.
