Článek
Ranní zastávka, která neměla bolet
Bylo pondělní ráno, takové to klidné, kdy město ještě napůl spí. Po cestě do práce, jsem se zastavila v malém květinářství, abych koupila jednu drobnou kytičku k svátku. Nic velkého – jen gesto, které potěší.
Uvnitř bylo teplo a ticho. Mezi vázami a lučními kvítky stála starší paní s mužem – možná synem. Nechtěla jsem poslouchat, ale jejich hlas se nesl celou prodejnou.
„Vem jen jednu. Velkou už si dovolit nemůžeme“
„Podívej se na ty ceny,“ řekla žena tiše. „Dřív jsem brávala velkou kytici. Teď? Teď si vezmu jednu malou, a ještě se u toho musím rozmýšlet.“
Muž přikývl. „Ale máš pravdu – kytky dělají domov. Bez nich je všechno nějak studené.“
Stála jsem u jiného regálu a najednou mi bylo zvláštně. Šla jsem si pro kytici – a najednou jsem slyšela, jak někdo jiný počítá, kolik si jich může dovolit. To tiché, unavené „vezmi jen jednu“ mi zůstalo v hlavě.
Kytice pro přítelkyni. Myšlenka pro mě
Vybrala jsem malou vazbu lučních květů a šla k pokladně.
„Pro radost, nebo pro někoho?“ zeptala se prodavačka.
„Pro kolegyni,“ odpověděla jsem.
„Tak ať ji potěší,“ usmála se.
Terminál pípnul a já zaplatila bez váhání. Ale cestou ven jsem myslela na tu paní. Ne na cenu květin – ale na to, že radost se dnes musí plánovat. A někdy i omezit.
Nešlo o květiny
Ten den jsem si nesla domů kytici. Ale taky tichý pocit, že svět kolem nás mluví – a my ho slyšíme právě ve chvílích, kdy bychom čekali jen klidný nákup.
