Článek
Dovolená, která začala jako pohádka
Byl to vysněný týden u moře. Krásný hotel, palmy, moře teplé jako káva s mlékem a obsluha, která se usmívala na každém kroku. S kamarádkou jsme si užívaly klid, lehátka i večerní koktejly. Moje němčina nebyla žádný zázrak, ale zvládla jsem všechno – objednat pití, poprosit o ručníky, dokonce se i trochu zapovídat s personálem.
Všechno šlo hladce, dokud se jednou večer u večeře nezačal smát muž u vedlejšího stolu. Anglický turista, který zjevně potřeboval všem ukázat, že jeho němčina je lepší než moje. „To je rozkošné, jak mluví,“ prohodil k ženě, ale dost nahlas, aby to slyšeli i ostatní. Připadala jsem si trapně. Jen jsem se pousmála a dělala, že mě to nezajímá.
Trapná scéna u baru
O pár hodin později jsme se potkali znovu, tentokrát u plážového baru. Zřejmě chtěl v ponižování pokračovat, protože jakmile jsem si objednala drink, začal mi opravovat výslovnost. Byla to chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout – nechat to být, nebo se postavit.
Než jsem ale stačila cokoliv říct, ozval se barman. Zcela klidně, ale pevně se na muže podíval a řekl: „Pane, prosím vás, tady se všichni hosté cítí vítaní. Chovejte se slušně.“
Nastalo ticho. Muž zrudl, něco zamumlal a rychle se otočil. Lidé kolem si vyměnili pohledy a já cítila zvláštní směs úlevy a zadostiučinění.
Omluva, kterou jsem nečekala
Druhý den ráno, u snídaně, ke mně ten samý muž přišel. Vypadal rozpačitě, ale upřímně. „Chtěl bych se vám omluvit. Bylo to ode mě hloupé,“ řekl. Jen jsem kývla a odpověděla: „To už je dobré.“ Nebyla jsem naštvaná, spíš pyšná, že jsem si nenechala zkazit dovolenou. A že existují lidé, kteří mají odvahu uznat chybu.
Co jsem si z toho vzala
Z té dovolené jsem si kromě opálení odvezla i jednu důležitou věc. Nezáleží na tom, jak dobře mluvíte anglicky, francouzsky nebo jakýmkoliv jiným jazykem. Důležité je, že se nebojíte mluvit. A pokud se někdo směje, vypovídá to víc o něm než o vás. Sebevědomí se nepozná podle výslovnosti, ale podle toho, jak se člověk zachová, když jde do tuhého.
