Článek
Ignorant, který „jen na chviličku“
Klasika: „Jen na chvilku, místo v ulici není.“ Chvilka se protáhla na noci a rána, kdy jsme manévrovalo přes trávník. Lístek za stěrač? Zmačkaný. Prosba u zvonku? Úsměv a pokrčení ramen. Cedule? Dekorace. Slušnost se vyčerpala dřív než naše trpělivost.
Plán, co nepotřebuje slovník sprostých slov
Večer před dovolenou jsem viděla jeho auto opět ve vjezdu. Přistavila jsem svůj vůz těsně za něj. Nezatarasila jsem silnici, neblokovala jsem cizí pozemek. Jen jsem udělala z jeho „jen na chvilku“ nucenou přestávku. Telefon jsme si s manželem přepnuli do ticha a dál řešili jen let, hotel a moře.
Dovolená se soundtrackem zmeškaných hovorů
Zprávy přicházely v rytmu příboje: „Potřebuji vyjet!“, „To myslíte vážně?“, „Zavolejte!“ Nevolali jsme. Nepsali jsme. Nikomu jsme nic nevysvětlovali. Když někdo bere ohledy jako slabost, nezbývá než ukázat, že ohled má i druhou stranu — hranici.
Finále bez potlesku
Po týdnu jsem odemkli dům, manžel sedl do auta a odcouval. Soused stál vedle s pohledem, který říkal všechno. Nehádat se, nepřesvědčovat — jen jednoduché „odteď bude vjezd volný“. A stal se zázrak: je. Lekce bez řevu, bez policie, bez zbytečného dramatu. Prostě pořádek.
