Článek
Nevidíme ven, ale jeho ano
Když jsme si všimli, že se u souseda něco děje, nejdřív jsme tomu nevěnovali pozornost. Každý zahradničil, jak uznal za vhodné. Jenže během pár týdnů se tam objevily vysoké keře přes metr vysoko - přesně tam, kde máme obyčejně výhled z obývacího pokoje.
Najednou jsme byli odříznutí od světla i panoramatu, které jsme si doma budovali léta. Ptala jsem se manžela: „Proč by to soused dělal?“ Jeho odpověď byla klidná a krátká: „Možná nám jen ukazuje, kdo tady řídí.“
Jenže my nemáme dvorek ani plot těsně u okna. A když někdo sázel vysoké keře těsně u hranice našeho pozemku, bez předchozí domluvy, začínalo to působit jako záměr.
Když slunce zmizelo za zelení
Zprvu to byly drobnosti: méně světla, těžší závěsy ráno a chladnější obývák. Pak se ale začal ztrácet i výhled na zahradu a to, co bylo pro souseda jen „stín“ a možná i estetické řešení, pro nás znamenalo ztrátu prostoru.
Už jsem si představovala, jak budeme celou zimu sedět u stolu ve tmě. A když manžel večer přiběhl z práce a otevřel dveře do obýváku, jen mávl rukou: „Tohle nezůstane takhle.“
Rychlá a jasná „náprava“
Můj manžel není z těch, co řeší sousedské spory hádkami. Je to člověk, který věci raději vyřeší jednou a pořádně, aby se už neopakovaly. Nejdřív se pokusil se sousedem normálně domluvit. Žádné výhrůžky, žádné emotivní výlevy. Jen: „Mohli bychom si promluvit o tom, proč jste ty keře zasadil tak blízko?“
Soused prý nic neporušil - štědré zákony to podle něj nezakazovaly. Jen zapomněl na to, co se říká: dobrý soused ví, co soused ocení a co ne.
Když viděl, že se manžel nenechá odbýt, sáhl ten druhý po své zbrani a začal vytahovat argumenty typu „tady je to moje, já si to udělám, jak chci“.
Jenže pak nastoupila manželova pomsta - ne zlomyslná, ale geniálně praktická.
Pomsta, která otevřela oči
Ráno, než soused vstal, manžel vzal pár větví, ale ne od nás, nýbrž od cesty u školy, kde je pěstují městské úřady pro výsadbu a dal je před jeho plot, těsně k silnici. Ne tak, aby to bylo nebezpečné pro auta, ale tak, aby to zaclánělo výhled při odbočování ze sousedovy příjezdové cesty.
Výsledek? Soused se deset minut večer nemohl dostat ven z garáže, protože auto skoro nevidělo při odbočování. A kolemjdoucí se každou chvíli zastavovali a přemýšleli, jestli tam něco „nepřehlédli“.
Když soused následně přišel a ptal se, co to má znamenat, manžel se usmál a řekl: „Už víte, jak se cítíme my? Když vy máte výhled na naši zahradu, my teď máme výhled na vaši příjezdovou cestu.“
Konec konfliktu a nový začátek sousedství
Nečekaně se to zlomilo. Sousedi se setkali, poprvé otevřeně, ne přes plot ani přes email. Došlo k upřímné debatě o hranicích, světle, prostoru a vzájemném respektu. A místo dalšího soupeření se domluvili, že keře zůstanou, ale budou přesunuty dál a řádně upraveny tak, aby neblokovaly výhled.
Teď už se zdravíme nejen s úsměvem, ale občas i vyměníme pár vět o počasí, zahradě nebo o obecních projektech. Někdy stačí jen špetka zdravého humoru, aby z napjaté situace vzniklo přijatelnější soužití.
