Článek
Servis jsem půjčila jen na jednu oslavu
Po mamince mi zůstal porcelánový servis pro dvanáct lidí. Nebyl nijak zvlášť drahý, ale měla jsem k němu vztah. Pamatovala jsem si ho z nedělních obědů i Vánoc, kdy maminka vytahovala talíře z kredence a připomínala nám, abychom s nimi zacházeli opatrně.
Moje švagrová Renata letos pořádala oslavu manželových šedesátin. Pozvala skoro třicet lidí a několik dní předem mi zavolala, jestli bych jí nepůjčila nádobí. Nabídla jsem jí právě maminčin servis, protože jsem věděla, že ho na tak velkou návštěvu využije.
Po oslavě mi poděkovala a řekla, že všechno dopadlo dobře. Když jsem se ptala na talíře, odpověděla, že je má zatím uložené ve sklepě a přiveze mi je, až pojedou kolem.
U jednoho stánku jsem se zastavila
Asi o měsíc později jsem vyrazila s kamarádkou na bleší trh. Ráda tam hledám staré knížky a občas nějakou drobnost do bytu. Tentokrát mě ale mezi hrnky a skleničkami zaujal známý květinový vzor.
Na stole leželo několik talířů, omáčník a mísa. Vzala jsem jeden talíř do ruky a otočila ho. Na spodní straně byla malá oděrka, kterou jsem znala už od dětství.
Byl to náš servis.
Prodávající chtěl za všechno dva tisíce korun. Zeptala jsem se, odkud porcelán má. Řekl mi, že mu ho přivezla jedna paní společně s dalšími věcmi z domácnosti. Prý už ho nepotřebovala a chtěla se ho zbavit.
Švagrová si myslela, že mi nebude chybět
Renatě jsem zavolala přímo od stánku. Nejdřív vůbec nechápala, proč se rozčiluji. Potom přiznala, že porcelán skutečně odvezla známému, který prodává staré věci na trzích.
Vysvětlovala mi, že servis zabíral místo, byl těžký a podle ní stejně neměl žádnou cenu. Myslela si, že když jsem jí ho na oslavu půjčila, asi ho doma moc nepoužívám. Navíc jsem se o něj celý měsíc nepřihlásila.
„Vždyť jsi říkala, že ti jen leží ve skříni,“ připomněla mi.
To byla pravda. Jenže mezi tím, že něco často nepoužívám, a tím, že to někomu daruji, je docela zásadní rozdíl.
Nešlo o cenu porcelánu
Prodávajícímu jsem vysvětlila situaci. Byl překvapený, ale zachoval se slušně. Zavolal Renatě a nakonec mi servis vydal zpátky. Chyběly dvě malé misky, které už mezitím prodal.
Když jsem se později se švagrovou sešla, čekala jsem omluvu. Místo toho mi řekla, že dělám zbytečné drama kvůli starému nádobí. Nabídla mi pět set korun, abych si mohla koupit nové misky.
Tehdy jsem jí řekla, že vůbec nejde o peníze. Ty talíře pro mě byly vzpomínkou na maminku. A hlavně jsem je Renatě půjčila, nikoliv darovala.
Chvíli jsme se hádaly, než konečně uznala, že se mě měla zeptat.
Od té doby si dávám větší pozor
Servis mám dnes zase uložený v kredenci. Dvě misky mi chybí, ale už jsem se smířila s tím, že je nejspíš nikdy nenajdu. Se švagrovou se normálně vídáme, jen jí už nic podobného nepůjčuji.
Nedávno mě požádala o velký ubrus na další rodinnou oslavu. Tentokrát jsem jí raději doporučila obchod, kde si může koupit vlastní.
Možná to zní malicherně. Jenže když někdo dokáže bez zeptání prodat věc, kterou jsem mu svěřila, těžko se mi pak věří, že příště bude opatrnější.
Až do té soboty by mě nikdy nenapadlo, že na bleším trhu jednou najdu něco, co jsem si tam rozhodně nepřišla koupit. Vlastní vzpomínky na maminku.
