Článek
Chtěli konečně bydlet ve vlastním
Syn Michal žil se svou přítelkyní Terezou několik let v pronájmu. Nájem jim neustále rostl, a tak mě potěšilo, když oznámili, že našli byt ke koupi.
Nebyl nový a potřeboval pár oprav, ale cena byla podle nich výhodná. Část měli našetřenou a zbytek chtěli financovat hypotékou. Chybělo jim ale 600 tisíc korun, aby na úvěr dosáhli.
Syn se proto zeptal, jestli bychom mu s manželem nepomohli.
Peníze jsme měli odložené na důchod. Nebylo snadné na ně sáhnout, ale říkali jsme si, že vlastní bydlení je něco jiného než nové auto nebo drahá dovolená.
Trvala jsem jen na smlouvě
Michal slíbil, že nám bude každý měsíc posílat deset tisíc. Souhlasili jsme, ale manžel chtěl jednoduchou smlouvu o půjčce.
Syn s tím neměl problém.
Když jsme ji připravovali, zeptala jsem se, jestli už mají kupní smlouvu k bytu. Chtěla jsem znát přesnou adresu a podívat se, co vlastně kupují.
Michal chvíli mlčel.
Pak řekl, že byt bude napsaný jen na Terezu.
Nejdřív jsem tomu nerozuměla. Vždycky mluvil o tom, že byt kupují společně.
Syn by splácel, ale nic by nevlastnil
Ukázalo se, že hypotéku bude mít Tereza. Měla vyšší příjem a banka jim údajně doporučila, aby celý obchod vyřídila ona.
Michal měl přispět našimi 600 tisíci a následně se podílet na splátkách hypotéky i rekonstrukci.
V katastru by ale nebyl uveden vůbec.
Zeptala jsem se ho, co se stane, pokud se za několik let rozejdou.
„Mami, my spolu budeme. Tohle přece nebudeme řešit,“ odpověděl.
Právě tahle věta mě vyděsila nejvíc.
Najednou už nešlo jen o důvěru
Terezu máme rádi a nikdy nám nedala důvod jí nevěřit. Jenže šest set tisíc korun představovalo velkou část našich úspor.
Řekla jsem synovi, že mu peníze půjčíme, pokud bude mít svůj podíl na bytě právně zajištěný.
Urazil se. Tvrdil, že Tereze nevěříme a zbytečně komplikujeme jejich společný začátek.
Manžel mu položil jedinou otázku: „Kdybys měl dát šest set tisíc do bytu, který bude napsaný na cizího člověka, udělal bys to?“
Syn neodpověděl.
Nakonec jsme peníze neposlali
Po několika nepříjemných dnech jsme se rozhodli půjčku odložit. Michal byl několik týdnů naštvaný.
Nakonec se ale s Terezou domluvili jinak. Byt koupili společně a oba mají jasně stanovený podíl. Teprve potom jsme jim část peněz půjčili.
Dnes už se tomu syn nebrání. Dokonce přiznal, že tehdy hlavně chtěl mít koupi rychle vyřešenou.
Já jsem ráda, že jsme se před odesláním peněz začali ptát.
Pomoci vlastnímu dítěti je pro rodiče přirozené. Když ale jde o celoživotní úspory, jedna nepříjemná otázka může být mnohem užitečnější než bezmezná důvěra.
