Táňa Fischerová si sáhla na dno. Péče o postiženého syna jí změnila celý život

Táňa Fischerová nikdy nebyla typem celebrity, která by obíhala večírky nebo se cpala do bulváru. Když se objevila v televizi, působila spíš jako člověk, kterého byste chtěli mít doma u stolu než na obálce časopisu. Klidná, chytrá, trochu zasněná a hlavně velmi lidská.

Herectví milovala od mládí. Diváci si ji pamatují z filmů, seriálů i z pražského Činoherního klubu. Jenže její život se neotáčel jen kolem kariéry. Zatímco jiní řešili popularitu a role, ona doma řešila úplně jiné starosti.

Po narození syna Kryštofa se jí život obrátil vzhůru nohama. Kvůli komplikacím po porodu zůstal těžce postižený a Fischerová postupně pochopila, že její život už nikdy nebude normální v tom běžném slova smyslu.

O syna se starala prakticky nepřetržitě dlouhé roky. A i když navenek působila statečně, později přiznala, že doma často bojovala sama se sebou. Byla vyčerpaná, nevyspalá a psychicky úplně na dně.

Do toho přišel rozpad vztahu s hudebníkem Petrem Skoumalem. Zůstala na velkou část péče sama a najednou musela zvládat úplně všechno. Péči o nemocné dítě, práci, domácnost i vlastní psychiku.

Právě tehdy si podle svých slov několikrát sáhla až na úplné dno. Otevřeně mluvila o tom, že existovaly chvíle, kdy člověk přemýšlí, jestli ještě vůbec má sílu pokračovat. Ne proto, že by své dítě nemiloval. Ale protože už jednoduše nemůže.

Velmi těžce nesla i okamžik, kdy musel Kryštof do specializovaného zařízení. Dlouho si to vyčítala. Jenže zároveň věděla, že sama už péči nezvládne. I potom za ním ale pravidelně jezdila a snažila se mu být co nejvíc nablízku.

Lidé z jejího okolí později říkali, že právě tahle životní zkušenost z ní udělala člověka, který měl obrovský soucit s druhými. Možná i proto pak tolik bojovala za slabší a často se zastávala lidí, které ostatní přehlíželi.

Když po revoluci vstoupila do politiky, mnoho lidí jí věřilo. Nepůsobila vypočítavě ani falešně. Mluvila klidně, bez agresivity a bylo znát, že některé věci myslí opravdu upřímně.

Jenže právě to ji podle přátel časem ničilo. Z politiky byla čím dál víc unavená a zklamaná. Vadilo jí, jak se společnost mění, kolik je kolem zloby a jak rychle mizí obyčejná lidská slušnost.

Přesto nikdy nepřestala působit pokorně. I když sama nesla obrovské trápení, pořád se snažila pomáhat ostatním.

Ke konci života navíc vážně onemocněla. Poslední týdny strávila v hospicu a lidé, kteří s ní tehdy byli v kontaktu, později vzpomínali, že se loučila neuvěřitelně klidně. Jako člověk, který si v životě prožil tolik bolesti, že už ho jen tak něco nezlomí.

A možná právě proto si ji lidé dodnes pamatují jinak než většinu známých osobností. Ne kvůli skandálům nebo slávě. Ale kvůli tomu, jak moc lidská dokázala být.

Zdroje: