Článek
Bylo mi šestadvacet, když se rodiče definitivně rozešli. Nebyl to klidný rozvod, ale ani žádné divadlo. Prostě únava, ticho u večeře a pocit, že každý žije jinde, i když pořád ve stejném bytě. Táta se odstěhoval a já měla pocit, že tím se jedna kapitola uzavřela.
Jedna věta, která všechno změnila
Zavolal mi jedno odpoledne, úplně obyčejně. Zeptal se, jak se mám, prohodili jsme pár vět o práci a pak to řekl. Že má partnerku a že se budou brát. V tu chvíli jsem se spíš snažila působit dospěle než šťastně. Přála jsem mu to, aspoň tak to muselo znít.
Pak dodal jméno. A mně se stáhl žaludek. Byla to žena, kterou jsem znala až příliš dobře. Ne z rodiny, ne z jeho práce. Byla to moje bývalá kamarádka z dětství. Někdo, kdo u nás doma trávil celé víkendy, s kým jsem sdílela tajemství, první kluky i zklamání.
Minulost, která se nehodí do současnosti
Táta tvrdil, že je to náhoda. Že se potkali po letech, že se dali do řeči a že city přišly až mnohem později. Já ale nedokázala setřást pocit, že se něco pokazilo už dávno. Nešlo ani tak o věk, i když rozdíl byl výrazný. Šlo o důvěru.
Najednou jsem si přehrávala staré vzpomínky a hledala náznaky. Byla tam častěji než ostatní? Smála se na tátu víc než bylo běžné? Možná jsem si jen domýšlela, ale hlava se mi nedala zastavit.
Ticho místo gratulací
Na svatbu jsem nešla. Ne proto, že bych chtěla trestat. Prostě jsem to nezvládla. Táta byl zklamaný, ale respektoval to. Aspoň navenek. Od té doby spolu mluvíme málo. Zdvořile, opatrně, jako cizí lidé, kteří se bojí říct něco špatně.
Často přemýšlím, jestli jsem nepřehnala svou reakci. Jestli jsem neměla být velkorysejší. Ale pak si uvědomím, že některé hranice si člověk nastaví sám, aby se neztratil úplně. A že rodina někdy dokáže bolet víc než cizí lidé.
Nejhorší na tom všem není to, že si táta našel novou lásku. Nejhorší je pocit, že jsem přišla o něco, co už nejde slepit. O důvěru, která se budovala roky a rozpadla se jednou větou v obyčejném telefonátu.
