Článek
Večeře, na které mi záleželo víc, než jsem si chtěla přiznat
Když jsme tchyni pozvali k nám domů poprvé, brala jsem to jako malou zkoušku. Nejen kuchařskou, ale i osobní. Chtěla jsem, aby se cítila dobře, aby viděla, že se o jejího syna umím postarat a že náš domov funguje. Vybrala jsem proto rizoto. Jídlo, které není složité, ale dá se na něm hodně pokazit.
Vařila jsem s pečlivostí, jakou běžně nemívám. Ochutnávala jsem, dochucovala, míchala. Když jsem servírovala talíře, byla jsem na sebe docela pyšná. Vypadalo to dobře. Věřila jsem, že chutnat bude taky.
Okamžik ticha, který řekl všechno
Tchyně si nabrala první sousto. Chvíli mlčela. Usmála se, ale ne tak, jak jsem čekala. A pak pronesla větu, která mi zůstala v hlavě dodnes.
„Víš, připomíná mi to jídlo ze školní jídelny“ řekla zamyšleně. „Takové to, co sníš, protože máš hlad, ale nepřemýšlíš nad tím, co v tom vlastně je.“
Na chvíli se zastavil čas. Já jsem seděla s vidličkou v ruce a měla pocit, že jsem selhala na celé čáře. Přítel se na mě podíval, pak na mámu, a nevěděl, co říct. Ticho bylo skoro hmatatelné.
Věta, která se změnila v rodinný folklor
Pak se tchyně rozesmála a dodala, že je to myšlené s nadsázkou a že jí chutná. Napětí povolilo. Zasmála jsem se taky, i když mi to chvíli trvalo. Večeře pokračovala v pohodovém duchu a nikdo se k tomu už nevracel.
Jenže ta věta nezmizela. Naopak. Při každé další rodinné večeři ji někdo připomene. Když dělám rizoto, vždycky se ozve: „Tak co, bude to dneska jako ze školního výletu?“ A všichni se smějí. Včetně mě.
Co jsem si z toho večera odnesla
Dnes už vím, že ten večer nebyl o rizotu. Byl o očekáváních, nervozitě a snaze zavděčit se. A taky o tom, že rodina si někdy dělá legraci způsobem, který nás zaskočí, ale není zlý.
Naučila jsem se brát podobné poznámky s nadhledem. A hlavně jsem pochopila, že dokonalá večeře není ta, kde všichni chválí, ale ta, na kterou se ještě po letech vzpomíná.
A moje rizoto? To vařím dál. Už bez stresu. A občas ho schválně trochu „přestřelím“, aby bylo o čem mluvit.
