Článek
Ranní drama: selfie u žlabu
Petrovo ráno začalo jinak než v plánu: chtěl vydatnou snídani. Místo toho jej u dveří zastavila německá dvojka, která blokovala průchod se selfie nad nabídkou menu. „Počkej, až ti někdo přidá story,“ napadlo Petra — pohotovost na snídani začíná už před dveřmi.
Poplach u švédských stolů
Uvnitř vládla atmosféra jako na koncertu Kabátu — talíře létaly vzduchem, chleba mizel rychleji než volný žitný toast. Slanina? Nedostatkový artikl. Petr to vnímal víc jako sport než jemné stolování. Jenže on chtěl jíst, ne bojovat.
Jídlo jako meditace vs. útok Vikingů
Zvolil opatrnější strategii — vejce, zelenina, kousek chleba. Cítil se jako mnich mezi Vikingy, kteří sypali cereálie do kelímků od vína. Když usedl, zjistil, že džus na stole je více než hustý. Mohla to být klimatická katastrofa.
Kafe jako poslední šance
Po ignorování dramatického loupání vajec vedle a přežití shonu rodiny s Nutellou do sklenice — přišla poslední naděje: káva. Kávovar měl snad tři programy, včetně „něco hnědého jako traumata z mikrovlnky“. Espresso prosáklo někdy mezi kapučinem a omáčkou svíčkové.
„All-inclusive? Ne, tohle je survival!“
Sedm nocí, dva dny do odletu, před sebou vlastnoručně vybojovanou snídani. A pak to řekl. Bez přehánění:
„Tohle není all‑inclusive. Tohle je boj o přežití.“
A všichni okolo? Ani se neotočili — asi věděli, o čem mluví.
