Článek
Jenže realita byla tentokrát úplně jiná.
Rychlá zastávka před návštěvou
Měli k nám večer dorazit známí. Nic velkého, jen posezení u piva a něco malého k zakousnutí. Řekl jsem si, že to nebudu komplikovat a vezmu pár čerstvých rohlíků, uděláme pomazánku a je vystaráno.
Zastavil jsem se tedy v malé pekárně kousek od domu. Vitrína plná, pečivo krásně čerstvé. Nikde žádná fronta, ideální situace.
„Poprosím dvacet rohlíků“
Když na mě přišla řada, řekl jsem jednoduše:
„Poprosím třicet rohlíků.“
Prodavačka se na mě podívala, pak na koš s pečivem a znovu na mě.
„Třicet?“ zopakovala, jako bych řekl něco úplně absurdního.
Přikývl jsem. „Ano, máme návštěvu.“
To jsem nečekal
Místo aby začala rohlíky počítat, zavrtěla hlavou.
„Tolik vám dát nemůžu. To by mi tu skoro nic nezbylo pro ostatní zákazníky,“ odpověděla naprosto vážně.
Chvíli jsem si myslel, že si dělá legraci. Vždyť regály byly plné a nikdo další v obchodě nebyl.
„Ale vždyť jich tu máte spoustu,“ zkusil jsem to ještě.
„To ano, ale během dopoledne se to prodá. Maximálně vám dám deset,“ uzavřela to.
Kdo vlastně rozhoduje?
Stál jsem tam a přemýšlel, jestli jsem něco špatně pochopil. Nejsem snad v obchodě, kde si normálně koupím, co chci?
Nešlo ani tak o ty rohlíky. Spíš o ten princip. Že někdo rozhoduje za mě, kolik si „smím“ koupit, přestože zboží je vystavené a normálně prodejné.
Tak jsem šel jinam
Poděkoval jsem, otočil se a odešel. O dvě ulice dál je supermarket. Tam jsem bez jediného slova naložil do košíku přesně to, co jsem potřeboval.
Nikdo nic neřešil. Nikdo mě nepřepočítával.
A přesně tak by to podle mě mělo fungovat.
