Článek
Každodenní výprava pro čtení
Bylo to deštivý odpoledne a já hledala nového autora. V antikvariátu panovala tichá pohoda — stařičké police, vůně prachu a papíru, tlumené šustění stránek. Procházela jsem regály, když jsem narazila na stranu knihy, kterou nikdo už neotevírá tak často — stránku věnování.
Věnování, které přerušilo ticho
Rukou psaná poznámka začínala „Milé Terezce“ a pokračovala citací z knižní pasáže, kterou si věnovatel i adresát měli společně užívat. Autor podepsaný iniciálami „J.K.“. Na zadní straně bylo roku 1983. Ten moment mne přiměl zastavit — co to bylo za vztah? Jak hluboký? A jak se stalo, že tato kniha doputovala až sem?
Krátký pátrací proces
V hlavě mi běžely otázky. Vyhledala jsem jméno „Terezce“ spolu s „J.K.“ v místních archivech i online databázích starých knihkupectví. Našla jsem zmínku o dívce z vesnice, která své knihy darovala jednomu muži s těmi samými iniciály— muž, který později zmizel z publikační scény. Nešlo o autora, ale o člověka, který psal dopisy a věnování jako intimní dar.
Zjištění, které zasáhlo
Zjistila jsem, že „Tereza“ je žena, která dnes stále žije v malém městě nedaleko. Měla v mládí vztah s mužem, který se odstěhoval a nikdy se neozval. Kniha, kterou držím, byla dar, který zůstal jako mlčenlivé svědectví. Věnování nebylo jen poznámkou — bylo fragmentem jejich sdíleného světa.
Úcta k příběhům, které žijí v knihách
Nevrátila jsem knihu antikvariátu jako něco bez hodnoty. Obejmula jsem ji opatrně a přemýšlela, zda se pokusím kontaktovat paní Terezu, zda jí ukážu, co bylo objeveno. Je v tom něco krásného i smutného — že slova, která kdysi psal někdo do knihy, mohou po dekádách zasáhnout cizí život.
A tak jsem ten den odešla s knihou v ruce, ale s daleko větším vědomím: v každém zaprášeném výtisku může dýchat příběh, který si zaslouží být vyslyšen — i když původně nebyl mým.
