Článek
Do malé kavárny u náměstí jsem vešel jen tak, chtěl si dát espresso. Kavárna působila útulně: dřevěné stoly, vůně čerstvé kávy, pekárenská vitrína se zákusky. Když jsem zazvonil na dveře, zamračil se barista a po chvíli mě pustil dál. Hned od vstupu jsem ale tušil, že nejsem vítaný.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně. Nic – jen letmý pohled přes rameno. Neptali se, co si dám, jen mě nechali stát. Po chvíli přišel mladý číšník a s ledovým hlasem řekl: „Stoly jsou řádně rezervované.“
Opravdu? V kavárně, kde vidím spoustu volných stolů? „To si ověřte, prosím,“ řekl jsem. Ozvalo se: „Nechceme případné problémy. Lepší nebude, abyste odešel.“
Sklonil jsem hlavu a odešel. Ale vzápětí se dveře znovu otevřely — přišla žena elegantně oblečená, s kabelkou, ve světlém kabátku. Bylo to jako výzva. Uvítali ji s nadšením, nabídli stůl u okna. Uvolnili místo, dali deku přes židli a sloužili dříve, než si objednala.
Stál jsem venku, přemýšlel. Přes ulici byla konkurenční kavárna, kam chodím rád. Tam mě znají — pamatují, co mám rád, nevyslýchají mě, neprohlížejí od hlavy k patě. Vešel jsem tam, objednal double espresso a zákusek. Číšník se mě zeptal, poté přinesl, usmál se, položil účet.
A ten účet? Ne nízký. Víc, než by průměrný zákazník v té první kavárny zaplatil. Když jsem platil kartou, číšník si všiml, že koukám. Pravda? Kafe bylo dobré. Ale ten moment, kdy číšník z té odmítací kavárny stál ve výloze vedle první kavárny a musel vidět, že ten účet jsem právě zaplatil, byl sladkou satisfakcí.
Nešlo o kávu. Nebylo to o účtu. Bylo to o tom, kdo si myslí, že má právo tě diskriminovat podle vzhledu. A že někdy dostane přesně to, co si zaslouží — když si to dovolíš.
