Článek
Seděli jsme na lavičce před domem a vnuk si kreslil klackem do prachu. Najednou zvedl hlavu a bez jakéhokoli dramatu prohodil: „Babi, táta má na zahradě svoje tajný místo.“ Zasmála jsem se a zeptala se, co tím myslí. Odpověděl: „Tam, kde nikdo nesmí. Vždycky tam je dlouho.“
V tu chvíli mi to přišlo spíš roztomilé než podezřelé. Jenže když dítě něco řekne takhle samozřejmě, většinou to není výmysl.
Slova, která se vám zaryjí do hlavy
Zeptala jsem se ho, co tam tatínek dělá. Pokrčil rameny a řekl: „Sedí, kouká do telefonu a schovává věci.“ To už mě přešla legrace. V hlavě mi naskakovaly různé scénáře a ani jeden se mi nelíbil. Nečekala jsem a hned napsala dceři.
Ta byla nejdřív zmatená, ale pak přiznala, že manžel opravdu tráví víkendy venku, sám, daleko od domu. Prý potřebuje klid.
Když se jdeš podívat na vlastní oči
Další víkend jsem byla na návštěvě. Nenápadně jsem vyšla na zahradu a zamířila k místu, které mi vnuk popsal. Za starou hrušní jsem uviděla malý improvizovaný kout. Židle, stolek, pár květináčů a krabičky plné drobností.
Nebyla tam žádná tajemství. Žádné cizí věci. Jen kamínky, staré mince, sušené listy a malé figurky. Sbíral je. Třídil. Ukládal.
Pravda byla mnohem prostší
Zeptala jsem se ho na rovinu. Řekl mi, že tam chodí, když je přetížený. Práce, rodina, hluk, povinnosti. Tohle je jeho způsob, jak na chvíli vypnout. Nemluvit, neslyšet, jen být. Vnuk tomu říkal „tajné místo“, protože tam prostě tatínek bývá sám.
A mně se najednou ulevilo.
Co mi ten den došlo
Uvědomila jsem si, jak snadno dokážeme z dětských vět vyrobit drama. A jak málo někdy víme o těch, kteří jsou nám nejblíž.
Někdy se za „podezřelým chováním“ skrývá jen obyčejná potřeba klidu.
