Z misí OSN až domů k rodině: neuvěřitelný příběh syna Jany Švandové

Hubert Topinka vyrůstal po boku slavné mámy, ale svět filmu ho nikdy nelákal. Zatímco Švandová trávila čas na jevišti nebo v ateliérech, on se zajímal spíš o cizí země, kultury a práci, která má konkrétní dopad. Už na střední škole bylo jasné, že chce pomáhat lidem, a to v místech, kam by většina z nás nevkročila ani na dovolené.

Hubert začal pracovat pro humanitární organizace, které působily v Africe a Asii. Postupně se dostal do Ugandy, Afghánistánu i Pákistánu. Jenže tahle cesta nebyla romantickým dobrodružstvím , při jedné z misí došlo k výbuchu, při němž jeho kolegové zemřeli. Pro něj to byl okamžik, který změnil pohled na život, ale zároveň ho utvrdil v tom, že smysluplná práce někdy bolí.

Pro Jany Švandovou to byly těžké roky. S úsměvem hrála v divadle a před kamerou, ale doma žila s tím, že její syn je denně v ohrožení. Přesto ho nikdy neodrazovala, jen říkala, ať se vrátí, až bude mít pocit, že už dal světu dost.

V zahraničí potkal britskou humanitární pracovnici. Oba věděli, že jejich vztah bude složitější než běžné partnerství. Přesto zůstali spolu a brzy se stali rodiči. Jejich první dítě se narodilo v Ugandě, kde v té době žili a pracovali.

Až později padlo rozhodnutí vrátit se do Česka. Ne kvůli pohodlí, ale kvůli dětem, aby měly bezpečnější zázemí. Pro Švandovou to byla radost: poprvé mohla vidět svá vnoučata pravidelně, ne jen přes videohovory.

Dnes Hubert žije v Praze se svou britskou ženou a dětmi. Nadále pracuje v humanitárním sektoru, ale už z kanceláře, ne z terénních misí. Svůj život zasvětil pomoci druhým, jen už k tomu nepotřebuje balistickou vestu ani improvizované základny v horách.

Pro Švandovou je jeho návrat domů splněným přáním. Říká, že i když si syn vybral nebezpečnou cestu, nikdy nebyla pyšnější.

Zdroje: