Článek
Bylo to odpoledne jako každé jiné. Zazvonila sousedka z vedlejšího domu a v ruce držela plátěnou tašku plnou jablek. Prý jich letos mají hodně a byla by škoda je nevyužít. Poděkovala jsem a vůbec mě nenapadlo, že by na tom mohlo být cokoli zvláštního.
Radost ze zahrady rychle zmizela
Jablka byla krásná. Lesklá, pevná, žádné skvrny. Děti už se dožadovaly koláče a já si připravila prkénko a nůž. První kus byl v pořádku. Druhý taky. U třetího jsem si všimla tmavého místa u jádřince. Rozkrojila jsem ho víc a zarazilo mě to.
Uvnitř byl červ. Ne jeden. Hned několik.
Když už se na to nedá zapomenout
Říkala jsem si, že se to občas stane. Vyhodila jsem ho a vzala další jablko. A pak další. Výsledek byl stejný. Skoro každé bylo zevnitř napadené, i když zvenku vypadalo naprosto v pořádku. Chuť na pečení mě přešla během pár minut.
Nešlo ani tak o ty červy. Spíš o to zklamání. Těšila jsem se na něco obyčejného a hezkého a místo toho jsem stála u linky a přemýšlela, co s celou taškou ovoce.
Říct to, nebo mlčet?
Chvíli jsem váhala, jestli se sousedce ozvat. Nechtěla jsem být nevděčná ani rýpavá. Zároveň mi ale přišlo nefér to jen tak přejít. Nakonec jsem jí napsala zprávu, že většina jablek je bohužel zkažená.
Odpověděla mi klidně. Prý to tuší, letos se jim škůdci hodně rozjeli, ale říkala si, že aspoň něco bude použitelné. Nabídla se, že příště přinese jiné ovoce.
Malá lekce do budoucna
Koláč nakonec nebyl. Děti si daly sušenky a já si z toho odnesla poučení. I dobře míněný dárek nemusí vždycky dopadnout dobře. A že je v pořádku říct věci na rovinu, i když jde o maličkost.
Od té doby si zahradní ovoce vždycky nejdřív pořádně prohlédnu. A když ho někomu dávám já, raději ho nejdřív sama vyzkouším.
