Zamilovala se do režiséra a zpomalila: Veronika Khek Kubařová dnes řeší rodinu víc než slávu

Veronika Khek Kubařová se k herectví dostala poměrně brzy a nikdy to nebyla jen náhoda. Prošla divadelními scénami, hrála v menších televizních projektech a postupně se dostala i k výraznějším filmovým rolím. Diváci si ji pamatují z lehčích komedií i z náročnějších dramat, kde nehrála „hezčí doplněk“, ale normální holky se slabostmi a chybami.

Jedním z prvních filmů, díky kterému se o ní začalo víc mluvit, byli Rafťáci. Nebyla to role, která by vyžadovala velké herecké kreace, ale dostala ji mezi lidi. Postupně přišly další projekty a divadlo, kde mohla ukázat, že zvládne i úplně jiné polohy než letní komedie. Sama několikrát říkala, že právě kombinace filmu a divadla jí pomohla nenechat se zaškatulkovat do jedné škatulky.

Veronika Khek Kubařová je už několik let vdaná za divadelního režiséra Pavla Kheka, se kterým se potkala právě díky práci v divadle. Nešlo o žádný „blesk z čistého nebe“, spíš o postupné sblížení při zkouškách a společných projektech. Vzali se v roce 2015 a dlouhodobě působí jako sehraný pár, který si soukromí docela hlídá. O to víc se řešily její starší vztahy z doby, kdy byla hodně vidět v médiích. Tehdy se objevovaly spekulace o románcích s kolegy z branže, ale nic z toho nikdy nepřerostlo v dlouhodobé partnerství. Sama Kubařová později naznačila, že vztahy, které vznikají v pracovním stresu a pod drobnohledem okolí, málokdy vydrží. Právě proto dnes působí mnohem klidněji, když má po boku člověka, který rozumí její práci, ale nenechá ji žít jen prací.

Narození syna pro ni znamenalo velký zlom. Najednou už nešlo plánovat práci jen podle toho, kdy je zkouška nebo natáčení. Věci se začaly točit kolem spánku, krmení a obyčejných každodenních starostí. Kubařová se nijak netají tím, že šestinedělí nebylo žádné pozlátko z Instagramu, ale docela náročné období. Zároveň ale říká, že jí to pomohlo zpomalit a přestat řešit každou pracovní nabídku jako „poslední šanci“.

Dnes už nebere všechno, co přijde. Když má pocit, že by role byla jen do počtu, klidně ji odmítne. Dává přednost projektům, kde cítí smysl nebo možnost se posunout. A hlavně si hlídá čas pro rodinu. Ne proto, že by herectví odsunula na druhou kolej, ale proto, že nechce znovu sklouznout do režimu, kdy je pořád pryč.

Když zrovna netočí nebo nezkouší v divadle, snaží se být doma. Řeší úplně obyčejné věci, jako je nákup, vaření nebo procházky s kočárkem. Žádná póza, žádná stylizace do „dokonalého života“. Spíš snaha držet si normálnost, která jí po letech v branži dává největší smysl.

Zdroje: