Mexiko: turistický ráj nebo země kde mizí lidé?

Když se řekne Mexiko, většina lidí si představí tyrkysové moře, pyramidy Mayů, tacos a dovolenou snů. Země se navíc připravuje na mistrovství světa ve fotbale 2026 a snaží se přilákat miliony turistů.

Vedle této pohlednicové tváře však existuje i jiná realita. Podle oficiálních údajů je v Mexiku evidováno více než 130 tisíc pohřešovaných osob. Jde o jednu z největších krizí svého druhu na světě. Za každým číslem je člověk, který jednoho dne odešel z domu a už se nikdy nevrátil.

Na tuto otázku často neexistuje jednoduchá odpověď. Odborníci, lidskoprávní organizace i vyšetřovatelé však upozorňují na několik opakujících se příčin.

Nejčastěji jsou zmizení spojována s činností drogových kartelů a organizovaného zločinu. Oběťmi přitom nejsou pouze členové konkurenčních gangů. Často jde o obyčejné lidi, kteří se ocitli ve špatný čas na špatném místě, odmítli spolupráci nebo se stali svědky něčeho, co neměli vidět.

Vyšetřovatelé také upozorňují na případy nuceného verbování. Kartely podle nich unášejí především mladé muže a nutí je pracovat jako ozbrojence, řidiče nebo kurýry. Někteří se už nikdy nevrátí domů.

Dalším problémem je korupce. Některé případy ukázaly propojení mezi organizovaným zločinem a částí policie či místních úřadů. Existují také zmizení související s obchodováním s lidmi, sexuálním vykořisťováním, násilím na ženách nebo s migranty, kteří se přes Mexiko snaží dostat do Spojených států.

Nejhorší však je, že u desítek tisíc případů nikdo dodnes neví, co se vlastně stalo.

Symbolem mexické krize se stalo zmizení 43 studentů učitelské školy z Ayotzinapy v roce 2014.

Studenti cestovali na protestní akci, když je ve městě Iguala zastavila policie. Poté zmizeli. Následné vyšetřování odhalilo vazby mezi policisty, místními politiky a organizovaným zločinem.

Ani po více než deseti letech většina rodin nezná pravdu o osudu svých synů. Případ se stal symbolem beztrestnosti a selhání státních institucí.

Možná ještě silnější jsou příběhy rodičů, kteří se rozhodli vzít pátrání do vlastních rukou.

Po celém Mexiku vznikly skupiny známé jako „hledající matky“. Ženy vyrážejí do pouští, lesů, hor i opuštěných budov. S kovovými tyčemi a lopatami hledají tajné hroby a lidské ostatky.

Mnohé z nich říkají, že k tomu byly donuceny nečinností úřadů.

Některé našly své děti živé. Jiné našly pouze jejich ostatky. Tisíce dalších hledají dodnes.

Některé z těchto žen navíc za svou odvahu zaplatily životem. Přesto pokračují dál, protože věří, že nikdo jiný jejich děti hledat nebude.

V posledních letech otřásly Mexikem také případy míst, kde byly nalezeny stopy po násilí a lidské ostatky.

Jedním z nejznámějších je případ ranče ve státě Jalisco. Rodiny pohřešovaných dlouhodobě upozorňovaly na podezřelé místo a požadovaly jeho prošetření. Když se na místo dostali pátrači, našli osobní věci, oblečení a další důkazy, které naznačovaly, že zde mohli být drženi nebo zabíjeni lidé.

Podobné objevy vyvolávají otázku, proč často právě rodiny nacházejí důležité stopy dříve než státní orgány.

Rodiny pohřešovaných začaly vytvářet takzvané Zdi paměti. Na nich zveřejňují fotografie, jména a příběhy zmizelých.

Tyto památníky vznikly proto, aby jejich blízcí nezmizeli nejen fyzicky, ale i z veřejného povědomí.

V dubnu 2024 však mexická Generální prokuratura za asistence policie odstranila velkou Zeď paměti, která stála od roku 2020 na třídě Insurgentes v Mexico City.

Rodiny pohřešovaných označily tento krok za útok na památku obětí a pokus umlčet jejich hlas. Úřady naopak tvrdily, že jednaly v rámci svých pravomocí.

Pro mnoho rodin však nešlo jen o zeď. Šlo o místo, kde byly tváře jejich dětí stále vidět.

S blížícím se mistrovstvím světa ve fotbale 2026 se spor ještě vyostřil.

Aktivisté upozorňují, že plakáty s fotografiemi pohřešovaných bývají v okolí stadionů a turistických lokalit rychle odstraňovány. Podle nich se úřady snaží ukázat návštěvníkům především bezpečnou a atraktivní tvář země.

Na protest proto vznikl alternativní maskot šampionátu nazvaný Ajolote Buscador – Axolotl pátrač. V ruce drží lopatu, symbol matek a dobrovolníků, kteří sami hledají své blízké.

Objevily se také satirické verze propagačních materiálů s nápisy jako „Mexiko – šampion v mizejících lidech“.

Velkou kontroverzi vyvolala také revize Národního registru pohřešovaných osob.

Rodiny a lidskoprávní organizace obvinily federální vládu, že se snaží oficiální počty zmizelých snížit a zmírnit obraz krize před domácí i zahraniční veřejností.

Podle aktivistů šlo o pokus „oholit statistiky“. Vláda tato obvinění odmítla a uvedla, že cílem bylo pouze odstranit nepřesné nebo duplicitní záznamy.

Nedůvěra mezi rodinami obětí a státními institucemi však zůstává obrovská.

Možná největším strachem rodin není jen to, že nikdy nezjistí pravdu.

Bojí se také, že jejich blízcí budou zapomenuti.

Proto stále vznikají nové Zdi paměti, pochody, výstavy i protestní akce. Proto matky dál vylepují fotografie svých dětí, i když jsou znovu a znovu strhávány. Proto dál chodí do pouští, lesů a opuštěných míst hledat stopy po těch, které milovaly.

Když budou v roce 2026 fanoušci zaplňovat stadiony a sledovat fotbalový svátek, většina z nich si možná ničeho nevšimne.

Někde nedaleko ale bude stát matka s fotografií svého dítěte. Bude doufat, že si jí někdo všimne. Že její syn nebo dcera nezmizí i z paměti světa.

Protože pro ni ten příběh ještě neskončil.