Polabí ztrácí dech. Přehnané zvraty kazí silný příběh

K seriálu Polabí jsem si vytvořila vztah. Líbila se mi atmosféra, prostředí i pomalé budování postav. První série byla sice místy rozvleklá, ale pořád držela pohromadě. Jenže s dalšími díly přicházejí momenty, které mě z děje vytrhávají.

Začalo to farářem. Sportující duchovní? Proč ne. Ale kombinace boxu, milostných linek a dramatických výjevů působí spíš jako snaha postavu za každou cenu „okořenit“. Uvěřitelnost tím trpí. Místo civilního dramatu sledujeme efektní scénky.

Ještě víc mě zarazila dějová linka s výherním tiketem. Olga odejde, není na svatbě vlastní dcery, rodina o ní nic neví – a navíc všechny vyhrané peníze nechá v Africe. Opravdu by to takhle fungovalo? Nezůstalo by alespoň něco dětem? Manžel se zdravotními problémy, dcera pracující v kempu… Tady už příběh sklouzává k extrému.

A pak je tu Ivan. Skutečně by po všem, co se stalo, dál žil v domě rodiny? Opravdu by ho nikdo nevyhodil? Takové momenty působí spíš jako scénáristická nutnost než přirozený vývoj postav.

Další překvapení přináší vztah Dominiky s nevlastním synem. To už je jasný pokus o šok. Možná to přitáhne pozornost, ale otázkou je, zda si seriál udrží diváckou důvěru.

Přesto je tu důvod, proč jsem seriál ještě úplně neopustila. Postava dědy v podání Václava Vydry dává příběhu lehkost i lidskost. Jeho scény jsou autentické, uvěřitelné a často zachraňují to, co jiné dějové linky oslabují.

Polabí má potenciál – silné prostředí, známé tváře i divácký zájem. Otázkou zůstává, zda se vrátí k realističtější lince, nebo se definitivně vydá cestou přepálených dramatických zvratů.

Zdroj:

seriál Polabí (TV)