Článek
Právě se z „nejez to“ změnilo na „nikdo nejí“
aneb záhada vánočního cukroví
Před Vánoci platí přísné zákony.
„Na cukroví se nesahá!“
„To je až na svátky!“
„Ještě není Štědrý den!“
Krabičky jsou zavřené, plechy hlídané a každé kolečko lineckého má vyšší ochranu než korunovační klenoty.
Týden před Vánoci
Cukroví je poklad. Počítá se na kusy, eviduje se a případné zmizení jednoho pracny vyvolá rodinné vyšetřování. „Někdo ochutnával!“ zaznívá s dramatem, jako by šlo o státní tajemství.
Vánoce
Nastává exploze. Cukroví je všude. Na stole, v míse, v krabičkách, u babičky, u tety, u sousedů. Jí se ke kávě, po obědě, večer i „jen tak“. Nikdo neřeší kalorie. Jsou přece Vánoce.
Po Vánocích
A pak… ticho.
Krabičky plné. Talíře plné. Nikdo nemá hlad.
„Nechceš cukroví?“
„Ne, děkuju, ještě mám z Vánoc.“
Z vánočního pokladu se náhle stává podezřelý artefakt. Linecké tvrdší než morálka po dietě. Vanilkové rohlíčky se tváří, že už tu byly věčnost. A pracny? Ty už nikdo dobrovolně nevezme do ruky.
Leden – měsíc pravdy
Cukroví přežívá. Přesouvá se. Z krabičky do krabičky. „To se ještě sní.“ Nesní. Nakonec skončí v práci, „ať si někdo vezme“, nebo nenápadně zmizí tak, aby se o tom nemluvilo.
A příští rok?
Zase to samé.
Protože tradice jsou tradice. 🎄🍪
Malinová srdíčka
