Článek
Nikdy jsem nebyla ten typ, co by si dělal doma pentagramy, vzýval v kápi s nožem v jedné ruce a s kohoutem v druhé síly pekelné, aby potrestaly ty, kteří mi nějak ublížili nebo uškodili. Byla jsem vychována v tom, že někteří lidé jsou trochu jiní, že ubližovaní naschvál druhým je holt jejich zábava a já udělám nejlíp, když si toho nebudu všímat nebo jim seberu vítr z plachet. To se lehko řekne, ale hůř udělá, zvlášť pokud je člověk šedá myška a sebevědomí má hluboko pod bodem mrazu. A tak jsem se tiše (a škodolibě) upírala ke slovům těch starších, že se jim jednou všechno vrátí. Dost ubohý pokus, všechno není hned a taky časem z toho začne mít člověk pocit, že je možná horší než oni, protože přísloví kdo jinému jámu kopá sám do ní padá nebo všechno se vrátí jako bumerang není jen volání do větru.
A tak jsem se naučila bránit, nechat si jejich slova po sobě stéct jako déšť po pláštěnce a neřešit, co si myslí ostatní. Taky to chce čas, naučit se brát věci takhle, ale už mě nepronásleduje ten blbý pocit, že ten hajzl jsem vlastně já, a naopak mám sama ze sebe radost, protože jsem se někam posunula. A to se počítá.
Když už jsem ale nestála na opačné straně barikády, uvědomila jsem si, že že je mi o hodně líp a že mám tak nějak radost ze světa. A ono je pak o hodně lehčí ,když máte vnitřně dobrou náladu vidět ty hezké věci i kolem sebe. A hlavně máte chuť se o tu vnitřní radost podělit. Dříve pro mě bylo téměř nemyslitelné jen tak za někým na ulici přijít a něco mu pochválit, ale teď to je mnohem jednodušší. A tak když potkám slečnu nebo paní, co má na sobě něco hezkého, řeknu jí to, když kolem mě někdo projde a hezký voní, zlepší mi to den, když mě na přechodu pustí řidič a já mu zamávám a úsměvem poděkuju a on mi to oplatí… Pomůžu staré paní s nákupem, mamince s kočárkem podržím dveře, i jen dokážu pozdravit, říct prosím, děkuju, a to i v situacích, kdy to není tak moc nutné (jako například koupě jízdenky) ale slušné… Jsou to malé drobnosti, které mi vždy spraví náladu, a já mám pocit že svět vlastně není tak špatný. Samozřejmě ne vždy to tak funguje a jde, někdy je to docela trapné… a taky to nedělám vždy, pořád a celý den.
Jistě, jsou lidé kteří se na mě dívají jak na debila, neodpoví, jsou arogantní nebo dělají, že mě nevidí, ale říkám si, že ne každému to udělá radost a taky. .. vlastně o nic nejde. Možná je to trochu sobecké, ale není nic špatného na tom cizímu člověku trochu prozářit den. Koho z nás by někdy, když má špatnou náladu nebo den blbec, nepotěšila nějaká drobná radost?
Ne vždy jsem ale milá a příjemná, sama občas spadám do oné sorty lidí, kteří to berou skoro jako obtěžování, ovšem člověk se nikdy nezbaví sám sebe úplně a úplně se nezmění. Taky se někdy zle koukám, tiše hodnotím, co jsou ti lidé zač a jestli si to raději nechat pro sebe. Někdy je fakt lepší být zticha. A taky jsem zjistila, že na tom, co mi ti starší říkali (a já to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, protože co by si mladý člověk nechal radit od staršího, když on sám ví všechno nejlíp), něco bude.
Nedávno jsem jela autobusem a na nádraží čekal mezi jinými pán. Na první pohled vypadal jako feťák, celý uválený, špinavé oblečení, mastné vlasy, moc nevoněl a vůbec vypadal jako ten typ, co nechcete potkat v temné uličce, když jdete sami. Autobus přijel, on si stoupnul za mě a já si říkala: bože, jen to ne. Jenomže došlo na placení, shodou hloupých náhod jsem měla jen kartu (žádné drobné) a řidič (snad měl taky den blbec) mi řekl, že buď zaplatím hotovostí, nebo nejedu. Byla jsem po práci, unavená, těšila jsem se domů a další jel za hodinu. Už jsem se pomalu loučila s cestou (moje hrdost a sebevědomí se dávno vypařily při takovém trapasu), když tu se ozval ten pán, kterého jsem na první pohled odsoudila a zaplatil mi cestu domů. A to sám vystupoval o několik zastávek dřív. Nemohla jsem se na nic víc než na hloupé děkuji a celá rudá si sedla. A on dělal jakoby nic. Jen se na mě usmál. Celou cestu domů mě pak užíralo, že jsem dala na první dojem a zachovala se hnusně a povrchně. Ale radost mi udělalo to, jak snažím být většinou milá, a ono se mi to všechno vrátilo tím nejneočekávanějším způsobem. Byl to velmi příjemný pocit.
Nebo jsme šli večer s přítelem do obchodu pro něco dobrého na zub, když jsme přes docela frekventovanou hlavní silnici viděli na chodníku ležet pána pod kolem. Jistě, první co nás napadlo bylo to, že je ožralý, jak zákon káže, ale co kdyby náhodou byl nějak zraněný… Jenže sotva jsme stačili přeběhnout na druhou stranu, když u patníku zaparkovala nová nablýskaná Audi, vyšel slušně oblečený starší pán a též se začal zajímat (ano, mám v hlavě zakódované, že takoví lidé se zajímají spíš o sebe, všem potencionálním čtenářům se tímto omlouvám) a pak ještě zabrzdila paní. Pán s kolem byl opravdu ‚jen‘ namazaný, ale i tak jsme mu pomohli zvednout kolo a trochu ho probrat, aby se sám dostal domů. A já měla celou cestu tam i zpět radost, že lidé jsou ochotní zastavit, aby pomohli, a že možná moje drobné radosti druhým se mi vrací i takhle. (Přítel na mě koukal jak na debila, to je taky fakt. Ale on si už zvykl)
A nejde jen o tohle, drobné úsměvy a gesta, když vás někdo pustí v obrovských frontách v obchodě před sebe, protože máte malý nákup, radost v očích lidí, když jim pomůžu nebo něco pochválím, vyjítí vstříc, ochota, drobné ústupky jako oddělání tašky že sedadla v plném vlaku nebo radosti od lidí, které člověk někde potká, milá slova, hloupé poděkování… Od lidí, které člověk nezná… A už nikdy neuvidí.
Karma je možná zdarma, a ať člověk udělá cokoliv, ono se to opravdu vrátí.. Jen možná ne tak, jak jste to udělali sami a často tím nejneočekávanějším způsobem.. Ale copak není ten náš svět už sám o sobě dost zlý, lidé k sobě nesnášenliví a nevlídní? Vám to nic neubere a možná někomu zlepšíte den nebo se mu vaše drobné gesto vryje do paměti… A když se nestane nic na oplátku (což nikdy nečekám), není důvodem k dobrému pocitu alespoň to, že někdo ho má kvůli vám?
A na závěr bych ráda použila slova mé prababičky, která je už sice několik let po smrti, ale řekla mi něco co si pamatuju dodnes :
„Nebuď hrdou, nebuď pyšnou, nekruť stále hlavičkou, vzpomeň si, že jednou budeš také starou babičkou.“
