Článek
Už od dětství nám maminky a babičky kupují panenky, snad abychom si zvykly na to že jednou budeme mít taky miminko. Ona je žena i přírodou uzpůsobena k tomu aby rodila děti. A každá žena která to bere jinak je brána trochu s rezervou, každý si říká však ono ji to přejde, ještě má čas a stejně je to její poslaní…
Jenže ne každá žena touží po tom mít děti, a nejde jen o to že je pracovně vytížená, nemá vhodného partnera na založení rodiny nebo se holt jen necítí. Jenže společnost (a hlavně jiné maminky nebo starší generace) se na ni kouká mezi prsty nebo ji lituje. A věčné průpovídky typu „Buď ráda že jsi zdravá, ostatní mít nemůžou a snaží se,“, „Až potkáš toho pravého to půjde samo“, „Počkej až ti budou tikat biologické hodiny“, „Ten náš… to je tak úžasně dítě, opravdu nechceš svoje?“ jsou časem nejen otravné, ale i k vzteku. Je to moje rozhodnutí, a to že nechci děti neznamená že jsem pokažená nebo nemocná. Jen prostě nechci a basta.
Když ale žena (která děti chce) otěhotní, je to jako dar z nebes. Co jsou ranní nevolnosti, oteklé nohy, příšerné kombinace chutí nebo neustálé chození na malou proti tomu že bude mít po tom všem vytoužené miminko? Vždyť je to to nejkrásnější co může být, nosit pod srdcem nový život. Cítit jak roste, jak se hýbe, poslouchat tep jeho srdíčka… Pro spoustu žen je to to nejkrásnější období.
Ale ne pro většinu.
Některé ženy těhotné být nechtějí, nijak těhotenství neprožívají, naopak nejraději by to měly všechno rychle za sebou. A to jim ani nemusí být špatně, mohou mít to nejpoklidnější těhotenství jaké si dokážete představit ale… Velké ale. Některé ženy berou plod jako nějaký cizí organismus, nechtějí se o ničem bavit, nebaví je nakupovat výbavičku, chodit po obchodech a vybírat kočárek, sladce cvrlikat s ostatními budoucími maminkami, nechat si sahat a mluvit na břicho, raději by to vymazaly ze svého života. Veškeré povídání a řešení se jim hnusí, nechtějí se stále bavit o tom že budou maminkami, nejraději by na všechno uvalily embargo. Ale ono se tohle nedělá, přece maminka se musí těšit, musí všechno prožívat, může mít sice sem tam špatnou náladu, být plačtivá, veselá, může mít změny nálad ale musí se chovat jako budoucí maminka. A když ne, je pro ostatní na ní něco špatně. Prostě mají psychický blok, který si možná vytvořily ve své hlavě, možná jen sama psychika reaguje na to co si mozek jen myslí…
Moje těhotenství bylo přesně takové, dokonce jsem i chodila k psychologovi, protože jsem se s tím nemohla vyrovnat. Mi osobně bylo dobře že se o tom nebavím, nijak to neřeším, naopak mi vadilo stále dokola to řešit a řešit to jestli jsem normální když to jde mimo mě… Neustálé otázky, průpovídky, rýpání a (v lepším případě) soucitné pohledy (v tom horším nevraživé, nechápavé nebo přímo nazlobené)… Vydírání nebo vyhrožování, ignorace nebo výslech… Jenže když se o tom člověk bavit nechce a řešit to nebude, tak holt nechce a nebude. A nic a nikdo s ním nepohne.
Rada psychologa byla že je to moje věc, a když se o tom bavit nechci nemusím. A že každá žena bere těhotenství jinak. Jenomže mnou to tak otřáslo a tak se mi to znechutilo, že děti už mít nechci. Klidně si adoptuji, ale vlastní už nikdy. Dokonce to dospělo do takového stavu, kdy si i přes antikoncepci dělám pokaždé test, jestli budu mít opravdu menstruaci. A nejde tu o porod, tu bolest opravdu žena časem zapomene (pokud tedy nemá komplikace) ale těhotenství je fobie. Nemám v plánu jít se někam léčit, jsem spokojená, mám zdravou chytrou dceru, ale tím jsem skončila. Dál prostě ne.
Může to znít zle vůči ženám co měly zlý porod, celé těhotenství jim bylo zle nebo cokoliv jiného, vůči ženám co nemohou mít vlastní děti, ale proti těm to nijak nemířím.
Mířím to ženám které to měly také tak, ženám pro které je těhotenství noční můra. Nejste špatné, nejste zlé ani neděláte ženám ostudu. Jen jste si prožily svoje, a kdo neměl stejný psychický problém, neví o čem mluvíte. Nejste v tom samy.
Zdroje :https://images.app.goo.gl/ypuLfNUsMybJ6WgG7
