Článek
Když se v roce 2026 řekne „Česko: Země pro budoucnost 2.0“, zní to jako nový AAA titul, ve kterém máte otevřený svět, spoustu možností a jen jednu drobnou chybu – hru někdo spustil na deset let starém notebooku s integrovanou grafikou. Podle nové hospodářské strategie má ekonomika růst, HDP přidá pár procent, domácí poptávka se zvedne a všechno bude vlastně docela fajn, pokud se ovšem mezitím Německo nerozhodne, že bude stávkovat i za nás. V překladu: plán je, že se nám bude dařit, pokud se všem kolem bude dařit o něco víc – což je přesně ten typ sebevědomí, které od státu chcete.
Zatímco ekonomové kreslí křivky růstu, vláda vesele zasedá ve Strakově akademii, řeší rozpočtová pravidla, penzijní spoření a u toho slavnostně odmítá „nepřiměřené zásahy do soukromí občanů“ v rámci evropského boje proti online zneužívání dětí. Kdyby to nešlo o citlivé téma, skoro by to vypadalo jako klasický český paradox: roky v klidu tolerujeme, že nám přes půlku života leze každá možná aplikace do telefonu, ale jakmile přijde nařízení z Bruselu, najednou jsme husitský datový odboj.
Politická realita mezitím vypadá tak, že nová vláda Andreje Babiše je zabydlená, má většinu a s lehkou samozřejmostí si jede své, od Evropské unie až po duševní zdraví národa. Ano, duševní zdraví je oficiálně priorita, což je sympatické, jen trochu děsivé v zemi, kde je hlavním národním terapeutem diskuse pod článkem na zpravodajském serveru. Obnovená Rada vlády pro duševní zdraví má řešit nárůst psychických potíží, hlavně u dětí a dospívajících – těžko říct, jestli jim víc ublíží sociální sítě, nebo to, až zjistí, že budou celý život splácet schodky rozpočtu, který dnes všichni berou jako počasí: „to se tak prostě stává“.
Aby toho nebylo málo, v Praze se konají konference o ruské agresi proti Evropě a ukrajinské obraně po čtyřech letech války, zatímco doma řešíme, jestli si náhodou Brusel neodsouhlasí moc velkou chuť šťourat se nám v datech. Je to zvláštní kombinace: geopolitický realismus venku, legislativní slalom uvnitř. Jednou rukou plánujeme dekarbonizaci, dočasné fondy a CO₂ normy pro auta, druhou rukou držíme volant starého dieselu a doufáme, že technická prohlídka taky žije v minulosti.
Mezitím běží kulturní a občanský život – festival proti totalitě, výstavy o StB, diskuze o minulosti, pietní akce, připomínky starých křivd. Minulost máme zpracovanou téměř profesionálně, o budoucnosti máme strategie a vize, ale přítomnost? Ta se často smrskne na to, kdo co řekl na tiskovce a jestli to bylo dostatečně „ostré“ pro titulky. Kdyby Česko byla postava v RPG, mělo by historii na max, slušně našlápnutý build na ekonomiku, ale v přítomnosti by pořád padalo na základní check: „rozumné rozhodnutí v reálném čase“.
