Smrtka si nasadila chrániče: Zemřel Chuck Norris

Narodil se jako Carlos Ray Norris, ale během služby u vojenské policie v Jižní Koreji objevil bojová umění a přivezl si domů nejen černý pásek, ale i jméno Chuck. Vyhrál hromadu skutečných karatistických titulů, založil vlastní bojový styl Chun Kuk Do a nakonec si ho všiml Hollywood. Filmový absolutní vrchol přišel ve chvíli, kdy si to v římském Koloseu rozdal s Brucem Leem ve snímku Cesta draka. Byla to scéna, kde nebyly potřeba žádné digitální efekty, jen dva mistři na vrcholu sil.​

Hollywood dnes produkuje hrdiny z plastu, kteří potřebují na uvěřitelnou rvačku kaskadéra a pětihodinovou postprodukci, zatímco tehdy stačilo přivézt do Říma chlapa s chlupatou hrudí, aby i starověké ruiny pochopily, že mají raději stát v pozoru.​

Na prahu milénia už Norris filmy moc netočil, ale internet si ho našel a udělal z něj jednotku absolutní síly. Vtipy o jeho nadlidskosti se šířily rychleji než panika na povánočních výprodejích a staly se novodobým folklorem. Pár příkladů za všechny: Chuck Norris nespí, on čeká. Když krájí cibuli, pláče cibule. Jednou ho kousla kobra a po pěti dnech mučivých bolestí kobra zemřela. A Bůh řekl „budiž světlo“ a Chuck Norris odpověděl „popros“.​​

Je naprosto fascinující, že v éře, kdy si influenceři budují slávu zoufalým tancováním na TikToku před koupelnovým zrcadlem, si tenhle pán v texaském klobouku podmanil celou planetu jen tím, že existoval a tvářil se u toho jako naštvaný pařez.​​

Za slupkou nezničitelného texaského rangera se ale skrýval člověk, který měl srdce podstatně větší než svůj biceps. Založil nadaci Kickstart Kids a doslova zachránil tisíce ohrožených dětí z ulice tím, že je přes výuku bojových umění učil disciplíně, respektu a sebeúctě. Místo aby si na stará kolena užíval hollywoodské večírky a kupoval soukromé ostrovy, trávil čas v tělocvičnách s dětmi, kterým život od narození nerozdal zrovna hratelné karty.​

Představa, že chlap, jehož pohled údajně dokázal ohnout železnou traverzu, ve skutečnosti trávil život tím, že učil puberťáky říkat „prosím“ a „děkuji“, je v dnešním sebestředném světě krásnější a údernější než všechny jeho filmové scénáře dohromady.​

Když na chvíli odložíme ironii, zjistíme, že s Carlosem Rayem Norrisem odešel kus poctivého, starého světa. Byl to člověk, který se dokázal vlastní zlidovělé karikatuře upřímně zasmát a svou možná nechtěnou božskou slávu využil k tomu, aby dělal svět lepším místem pro ty nejmenší. Nešlo o to, kolik zloduchů zneškodnil na plátně, ale kolik skutečných lidských osudů narovnal mimo něj. Skutečným hrdinou ho nakonec neudělala levá otočka, ale naprosto obyčejná, tichá lidská laskavost.