Článek
Sněmovna si udělala klasický teambuilding: místo lanového centra hlasování o nedůvěře vládě Andreje Babiše. Opozice vysvětlovala, že vláda nezvládá ekonomiku a sociální politiku, koalice zase, že opozice jen křičí a nemá plán, což je argument asi jako „nejsem nepořádný, jen kreativně rozhazuju věci“. V jádru sporu se znovu mihla prezidentská krize – odmítnuté jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí – protože co by to bylo za českou politiku bez lehké dávky ústavního ping-pongu. Parlament mezitím jednání přerušil, takže už zase víme, že stát je v dobrých rukou: nic zásadního se nerozhodlo, ale všichni se vyjádřili.
Venku k tomu počasí předvedlo vlastní hlasování o nedůvěře dopravě. Ledovka a námraza odřízly části Středočeského kraje a jihu Moravy od autobusové dopravy, některé spoje prostě vůbec nevyjely, protože fyzika má někdy silnější mandát než krajský koordinátor dopravy. D8 se dočasně proměnila v parkoviště po nehodách, jinde na jihu Čech řešili vážnou dopravní nehodu u Holušic, zatímco meteorologové varovali, že ledovka a námraza na Vysočině potrvají až do noci. V zemi, kde se o každém sněhovém přeháňce mluví jako o „bílém pekle“, už mi do titulku chybí jen „husté mračno nad vládou kopíruje situaci na silnicích“.
Ekonomická kulisa tomu všemu dělá docela zajímavou dekoraci. Rozpočet na rok 2026 je mírně expanzivní, deficit má narůst na 2,3 % HDP kvůli vyšším sociálním výdajům a investicím do dopravy – takže stát oficiálně říká: „nejsme rozhazovační, jen vám chceme spravit silnice, na které pak nevyjedou autobusy kvůli ledovce“.
Do toho přišla zpráva, která připomene, že české stopy ve světě nejsou vždy jen o pivu a hokeji. Policie obvinila dva Čechy kvůli výbuchu u chorvatského Obrovace v roce 2024, při němž zemřelo dítě a další tři lidé byli zraněni. Případ se vyšetřuje s českými orgány v hlavní roli a zní to jako špatný mix turistického katalogu a kriminálky: moře, hory, výbuch, proces. Vedle toho se v médiích znovu otevírají historická traumata – třeba připomínka, jak nacistický vyšetřovatel Pannwitz po válce účelově líčil české parašutisty jako opilce a Čechy jako kolaboranty, aby si vypral vlastní minulost. Dnešní propagandistické narativy tak mají docela varovný precedens: když někdo moc tlačí na „pravdu“, často tím myslí jen vlastní verzi, která se mu hodí k alibi.
A aby byl obraz kompletní, ve světě se dál recykluje chaos: od ekonomických napětí až po konflikty, které se tváří jako diplomacie, ale chovají jako barová rvačka s raketami. Zatímco v Praze se hádáme, jestli vláda má nebo nemá důvěru, jinde se reálně řeší, jestli bude elektřina, měna a někdy i samotný stát. Český paradox posledních let tak pokračuje: ekonomika relativně drží, instituce jakž takž fungují, ale subjektivní pocit lidí je, že všechno jde do kopru – a možná právě proto, že o každém problému víme v reálném čase a s patřičnými komentáři všech „expertů na všechno“.
