Článek
Ve čtvrtek 26. února se zase ukázalo, jak moc milujeme odklady(aspoň ve vládě ano) – tentokrát u povinného zavádění nových vzdělávacích plánů, které se opět posunou, protože školy prý nejsou připravené. To je překvapivé asi jako zácpa na D1. Digitalizace, modernizace a inovace dál stojí frontu přede dveřmi českého školství a někdo jim zevnitř šeptá: „Chvilku vydržte, ještě probíhá porada.“
Není to přitom malé téma – rámcové vzdělávací plány se mají měnit, aby děti uměly něco jiného než opisovat z tabule, ale systém tradičně reaguje po česku: nejdřív se rok diskutuje, pak se rok implementuje a nakonec se zjistí, že se to stejně musí celé předělat. Jestli to půjde tímto tempem, první žák, který bude opravdu umět pracovat s AI, se narodí někdy v době, kdy se dnešní ministři budou hádat kdo má vyšší důchod.
Zatímco školy řeší, jak nic nezavést, stát pilně řeší, jak lidem spočítat, kolik dostanou, když přijdou o práci nebo budou doma s marodící ratolestí. Podpora v nezaměstnanosti i ošetřovné se pro rok 2026 mění tak výrazně, že by se tomu skoro dalo říkat sociální update. Úředníci slibují vyšší podporu na začátku, aby se lidé nebáli odejít z mizerné práce a hledali si lepší. Takže teoreticky by nám mohl zmizet ten typ zaměstnance, který už pátý rok chodí do práce jen proto, že má strach z SIPO.
Ošetřovné se počítá jako 60% redukovaného denního vyměřovacího základu, což zní přesně jako ta věta, u které víte, že na konci bude menší částka, než jste doufali. Ale dobrá zpráva: stát vám vše vypočte v kalkulačce, takže si můžete přesně spočítat, jak moc se vám finančně vyplatí, když vaše dítě omarodí ve středu místo v pátek.
Na politické scéně zatím pokračuje evergreen: „Něco se změní, ale ještě nevíme kdy.“ Vláda chystá program pro maminky po porodu, aby jim pomohla s poporodními depresemi. Na první pohled chvályhodné – na druhý pohled trochu ironické, že v zemi, kde je psycholog nedostatkové zboží, vzniká další program, který pravděpodobně skončí u brožurky a webu, co poběží na WordPressu z roku 2012.
Celý příběh symbolizuje český přístup: problémy duševního zdraví bereme vážně, dokud nepochopíme, že jejich řešení stojí peníze a chce systém, ne tiskovou konferenci. Ale aspoň máme pocit, že se „něco dělá“, což je u nás často důležitější než fakt, jestli to skutečně funguje.
Aby to nevypadalo, že se tu jen přepočítávají dávky a odkládají reformy, Česko stále umí jednu věc: kulturní únik. Brno ve čtvrtek hostí hardrockovou legendu Nazareth v Sonu – protože i když inflace, dávky a reformy lítají vzduchem, „Love Hurts“ zní pořád stejně a pivo je v klubu vždycky dražší, než byste chtěli.
Kdo rocku neholduje, mohl se v Brně připravovat na další punkové a oldies večírky, protože kulturní kalendář vypadá, jako by se město snažilo kolektivně utéct před realitou tím, že ji přezvučí. A vlastně proč ne – když už stát neumí nastavit stabilní školství a předvídatelné dávky, aspoň umí udělat docela slušnou koncertní mapu.
