Článek
Caransebeș je nevýznamné městečko v jihozápadní části Rumunska. Se svými zhruba 20 000 obyvateli není ani zvlášť velké. Proslavila jej jedna historická událost; incident, kdy rakouská (přesněji habsburská) armáda potupně zaútočila na svá vlastní vojska a nakonec se stáhla.
Stalo se tak na konci 18. století, kdy Habsburská monarchie vedla válku s Osmanskou říší s centrem v dnešním Turecku. Válka začala v roce 1787 jako konflikt mezi Ruskem a Osmansou říší. O rok později se do války ale připojila Habsburská monarchie. Ta v té době navíc čelila problémům s udržením nadvlády nad územím dnešní Belgie a ohrožoval jí také její severní soused, Prusko.
Načasování bylo pro Rakousko tak nepříjemné, že se do války připojilo až o rok později – a to samozřejmě znamenalo spoustu času, kterou měli Osmané pro přípravu svých vojsk.
U Caransebeș si rakouská vojska (čítající asi 100 000 mužů) zřídila tábor sedm měsíců po začátku války; v září roku 1788. A právě v noci z 21. na 22. září se odehrála bitva, o které je v tomto článku řeč. Pro vojsko to byl den jako každý jiný, každopádně ale panovala obava, že Osmané mohou na jejich tábor zaútočit kdykoliv.
Bitva u Caransebeș
Ten večer vyslalo Rakousko přes řeku Timiș průzkumnou skupinu složenou z husarů (prestižní vojenští jezdci armád novověku). Ta měla zjistit, zda zde nejsou utábořeni Osmané. Žádné nepřátele sice nenašli, narazili ale na skupinu Rumunů, kteří jim nabídli pálenku. A vojáci neodmítli.
O chvíli později byla přes řeku vyslána další skupina vojáků, tentokrát šlo ale o příslušníky pěchoty. Když viděli užívající si husary, chtěli, aby se s nimi o alkohol podělili. Husaři jim ale pálenku odmítli dát, a tak mezi skupinami vojáků vypukla hádka. Právě v zápalu této hádky jeden z vojáků nejspíš vystřelil.
Mezi husary a pěchotou tak vypukl ozbrojený konflikt, při kterém část rumunské pěchoty začala křičet „Turci!“ Husaři z místa proto utekli. Stahovali se ale přes vojenský tábor, který prchající husary považoval za indikaci osmanského útoku. Rakouská armáda tak dala příkaz k palbě a vojáci se budili do zvuků bitvy.
Incident ještě zhoršili německy mluvící důstojníci, kteří si skutečný stav uvědomovali. Jejich volání „Halt“ (německy „stop“), bylo totiž některými němčinu neovládajícími vojáky interpretováno jako „Aláh“, což jejich doměnku osmanské ofenzívy potvrzovalo.
Panika byla tak velká, že Habsburský vládce Josef II. dal příkaz ke stažení z města. Habsburci tak vlastně prohráli bitvu sami se sebou. Ztratili kolem 150 vojáků, zraněno jich nejspíš bylo zhruba tisíc. Ztraceny byly také tři kanóny a truhla s výplatou pro vojsko.
Turci pochopitelně město získali jednoduše, na místě našli jen mrtvé a zraněné rakouské vojáky.
Rakousko nakonec přesto vyhrálo
Ztráta 150 vojáků v porovnáním s tisíci životy, které si válka vyžádala, nebylo zrovna velké číslo. Přesto muselo opuštění cenné pozice bez boje armádu demoralizovat. Karty se nakonec ale obrátily ve prospěch Rakouska a pro Osmanskou říši šlo jen o další malý krok v jejím úpadku. Válka skončila v roce 1791.
Je nutné dodat, že zprávy o této bitvě se různí. Zmíněný výčet zranění a úmrtí patří ke konzervativním odhadům na základě dostupných zdrojů.
