Článek
Kdykoli otevřu sociální sítě našeho domova důchodců, skoro se nepoznávám. Na fotkách jsem usměvavá, upravená, nakláním se k paní, která slaví devadesátiny. Balónky, slavnostní ubrus, dort se svíčkami. „U nás je radost každý den,“ hlásá popisek.
A já vím, že ten den jsem měla za sebou už deset hodin na nohou.
Neříkám, že ty úsměvy jsou falešné. Ty oslavy se opravdu dějí. Klienti si je zaslouží. Jenže to je jen výsek reality. Pečlivě vybraný okamžik, kdy všechno na chvíli vypadá ideálně. Nikdo už nevidí, že před focením jsme sprintovaly z pokoje do pokoje, aby byli všichni čistí, učesaní a včas usazení.
Zákulisí nemá filtr.
Zákulisí je ranní směna, kdy tři pečovatelky obsluhují celé patro. Je to přebalování, zvedání, podávání léků, uklidňování pláče. Je to oběd snědený vestoje mezi dvěma zvonky. Je to bolest zad, která se stává normou.
Když se chystá větší akce – vystoupení dětí, koncert, tematický den – jede se na maximum. Připravit výzdobu. Přesunout klienty. Zajistit, aby vše proběhlo hladce. Fotky musí být krásné. Video do stories dojemné. V komentářích se pak objeví: „Takhle má vypadat péče.“
Jenže péče není jen slavnost.
Jednou jsme připravovaly narozeninovou oslavu pro pana Václava. Na fotografii jsem mu držela ruku, obě jsme se smáli. Nikdo už ale nevěděl, že hodinu předtím jsem ho nestihla včas dovést na toaletu, protože jsem byla u pádu jiné klientky. Že jsem mu pak pomáhala převléct se s pocitem viny, že jsem měla být rychlejší.
Na síti byl jen dort a potlesk.
Únava se na Instagram nevejde. Přepracovanost nemá hezký filtr. A kompromisy? Ty se nesdílejí vůbec.
Kompromis je, když víte, že by si paní Jana zasloužila půlhodinový rozhovor, ale máte na ni pět minut. Kompromis je, když rehabilitace proběhne kratší dobu, protože chybí personál. Kompromis je, když si řeknete, že dnes už to „nějak zvládnete“, i když cítíte, že jedete na hraně.
Nikdo nám výslovně neříká, ať o tom nemluvíme. Jen se to nedělá. Negativní věci kazí image. A image je důležitá. Přináší nové klienty. Uklidňuje rodiny. Vytváří dojem jistoty.
Jenže já vím, že za každým sdíleným úsměvem je někdy i slza.
Vzpomínám si na večer, kdy jsme po celodenní akci uklízely výzdobu. Klienti byli unavení, my ještě víc. Jedna kolegyně si sedla na chvíli do prázdné jídelny a rozplakala se. „Já už nemůžu,“ šeptla. Druhý den byla na fotce z další aktivity. S úsměvem.
Sociální sítě ukazují péči jako radostnou službu plnou energie. Realita je složitější. Je to práce fyzicky i psychicky náročná. Je to zodpovědnost za lidi, kteří se nemohou bránit. Je to permanentní tlak, aby se nic nepokazilo. Aby nebyla stížnost. Aby byl klid.
A když už se něco stane? Na síti o tom ticho. Místo toho přijde nový příspěvek o canisterapii nebo tvořivé dílně. Jako by dobré zprávy měly přehlušit ty nepohodlné.
Nechci brát klientům jejich radost. Ty oslavy mají smysl. Jen bych si přála, aby svět viděl i druhou stranu. Aby pochopil, že za každou krásnou fotografií stojí tým lidí, kteří často jedou za hranicí svých sil.
Někdy mám pocit, že žijeme ve dvou paralelních realitách. V té online jsme moderní, laskaví, usměvaví profesionálové. V té skutečné jsme unavení, podhodnocení a často nuceni dělat kompromisy, které nás bolí.
Když večer scrolluji naším profilem, vidím srdíčka a slova chvály. A pak si sáhnu na záda, která mi pulzují bolestí, a přemýšlím, kolik z těch lidí by chtělo vidět i nefiltrovanou verzi.
Protože péče není jen hezký příspěvek. Je to každodenní zápas o důstojnost, čas a lidskost. A dokud budeme ukazovat jen naleštěnou část, bude se na tu druhou zapomínat.
A na tu by se zapomínat nemělo.
