Článek
Když jsem nastupovala, myslela jsem si, že nejhorší bude smrt. Že si budu muset zvyknout na ticho po posledním nádechu. Mýlila jsem se. Nejhorší je kontrast. Smějete se v jednu chvíli tak, že se musíte opřít o zeď, a o hodinu později držíte někoho za ruku, aby neodešel sám.
A mezi tím vám na stole chladne guláš.
Ten den začal jako každý jiný. Paní Ludmila odmítla prášky, protože „dneska je nepotřebuje, dneska je mladá“. Pan Josef tvrdil, že mu někdo v noci ukradl papuče, přestože je měl na nohou. A já běhala mezi pokoji s úsměvem, který se nasazuje stejně automaticky jako rukavice.
„Slečno, vy jste dneska krásná,“ mrkl na mě pan Antonín, který flirtuje se vším, co má puls. „Kdybyste byla o šedesát let starší, pozval bych vás na rande.“
„A kdybyste byl o šedesát let mladší, možná bych šla,“ odpověděla jsem.
Smáli jsme se oba. Tenhle druh humoru je naše obrana. Smějeme se stáří, nemoci, blížícímu se konci. Protože když se nesmějete, slyšíte jen pípání přístrojů a vlastní myšlenky.
K obědu byl guláš. Vždycky je něco, co vypadá líp, než chutná. Rozdala jsem talíře, krájela maso na menší kousky, utírala brady. „Je to tvrdý,“ brblal pan Josef.
„To je hovězí, ne bonbon,“ odpověděla jsem.
Ve 13:20 jsem si konečně sedla. Plastová miska, plastová lžíce, plastový klid. První sousto.
„Slečno!“ ozvalo se z chodby.
Samozřejmě.
Paní Ludmila seděla na posteli a brečela. „Já už tady nechci být,“ šeptala. „Všichni odcházejí.“
Sedla jsem si vedle ní. Guláš zůstal na stole. Studl. Stejně jako moje naděje, že ho dnes sním teplý.
„Já tu s vámi jsem,“ řekla jsem jí.
Chytila mě za ruku tak pevně, až mi zbělaly klouby. „Vy jste hodná holka. Nezvykejte si na nás moc.“
Tohle je ta věta, která vás zlomí. Protože víte, že si zvykáte. Na jejich hlas. Na jejich vrásky. Na jejich zvláštní požadavky i ranní nálady.
A pak jednoho dne přijdete na směnu a postel je prázdná.
Odpoledne jsme se zase smáli. Pan Antonín si spletl dálkový ovladač s telefonem a snažil se „zavolat Nově“. Paní Marie mu suše oznámila, že i televize má své hranice.
Smála jsem se tak, že mi tekly slzy. Ony taky. V tu chvíli jsme nebyli personál a pacienti. Byli jsme banda lidí, co se snaží přežít další den.
Jenže večer přišla realita.
Pan Josef, ten s papučemi, začal být neklidný. Dýchání těžké, pohled rozostřený. Věděla jsem to. Tenhle rytmus už znám.
Držela jsem ho za ruku. Tentokrát bez vtipů.
„To bude dobrý,“ šeptala jsem.
Nevím, jestli jsem to říkala jemu, nebo sobě.
Když odešel, bylo ticho. Takové to hutné, které vám zaleze pod kůži. Zavřela jsem mu oči. Upravila deku. Rutina, která nikdy nebude rutinní.
V šatně jsem si sedla na lavičku a rozbrečela se. Rychle, potichu. Protože za deset minut musím zpátky. Někdo potřebuje pomoct na toaletu. Někdo chce čaj. Život na oddělení se nezastaví, protože jeden skončil.
Vrátila jsem se do sesterny. Guláš tam pořád byl.
Studený. Tuhý. Mastný film na povrchu.
Sedla jsem si a jedla. Bez chuti. Bez hladu. Jen proto, že tělo potřebuje energii, i když duše je vyčerpaná.
„Tak co, chutná?“ nakoukla kolegyně.
„Je studený,“ pokrčila jsem rameny.
„Všechno je tu občas studený,“ odpověděla.
Směju se s nimi. Opravdu. Ne falešně. Jejich humor je syrový, někdy krutý, ale opravdový. Brečím kvůli nim, protože si je pouštím blíž, než bych měla. A jím studený guláš, protože čas na teplý oběd se v téhle práci počítá na zázraky.
Lidi si myslí, že jsme otrlí. Že si zvykneme. Nezvyknete si. Jen se naučíte fungovat i s prasklinou uvnitř.
Další den přijdu znovu. Usměju se. Rozdám prášky. Vyslechnu si, že mám kruhy pod očima. Že bych měla víc spát. Že jsem moc hubená.
A někde mezi smíchem a slzami si znovu sednu k obědu, který už nebude teplý.
Protože tady se čas měří jinak. Ne podle hodin. Ale podle nádechů, které ještě zbývají.
A já jsem u toho. Směju se s nimi. Brečím kvůli nim. A jím studený guláš, který chutná po všem, co nestihli doříct.
