Článek
Existují momenty v práci pečovatelky, které vás naučí pokoře. A pak jsou tu momenty, které vás naučí smát se sama sobě ještě cestou domů. Třeba když třikrát během jednoho dne hledáte brýle, které nikdy nezmizely.
Paní Anna je drobná dáma s velkou energií a ještě větším talentem na ztrácení věcí. Nebo přesněji řečeno – na jejich „dočasné nevidění“. Když jsem k ní přišla poprvé, varovali mě: „Hlavně jí pomáhejte hledat brýle.“ Netušila jsem, že to bude naše hlavní společná aktivita.
Poprvé to začalo nevinně. „Slečno, já nemůžu najít brýle,“ oznámila paní Anna dramaticky, jako by šlo o státní tajemství. Okamžitě jsem přešla do pátracího režimu. Prohledaly jsme stůl, kuchyň, koupelnu, dokonce i lednici, protože zkušenosti učí, že tam se občas ocitne všechno.
„To je hrozné,“ povzdechla si.
A pak jsem si všimla. Brýle. Elegantně usazené na její hlavě, jako korunka nenápadné královny každodenního chaosu.
„Máte je…“ začala jsem opatrně.
„Kde?“ vyskočila.
„Na hlavě.“
Chvíli ticho. Pak smích. Upřímný, nakažlivý. „No vidíte! Já říkala, že jsem je měla ještě před chvílí.“
Druhý pokus přišel odpoledne. Tentokrát jsem byla zkušenější. Když zaznělo „nemůžu najít brýle“, automaticky jsem se podívala nahoru. Nic. Výborně, říkala jsem si, dnes to bude opravdová výzva.
Hledání se rozjelo naplno. Polštáře, kabelka, kapsy, dokonce i koš na prádlo. Paní Anna byla přesvědčená, že je někdo přesunul. Já začala podezřívat gravitaci, časoprostor a vlastní paměť.
„A co když jste si je někam odložila?“ nadhodila jsem.
„Já si věci neodkládám,“ odpověděla pevně.
O deset minut později jsem šla kolem zrcadla. A tam jsme byly. Já a paní Anna. A její brýle. Na hlavě.
„Tak už je mám!“ zvolala vítězoslavně, když jsem jí je sundala.
„Výborně,“ přikývla jsem. „Týmová práce.“
Třetí případ byl vrchol dne. Už jsem si připadala jako profesionální detektiv. Když paní Anna opět nahlásila zmizení brýlí, byla jsem připravená. Zkontrolovala jsem hlavu. Nic. Zkontrolovala jsem stůl. Nic. Začala jsem mít podezření, že tentokrát opravdu zmizely.
Po patnácti minutách intenzivního hledání jsem si unaveně promnula čelo. A ucítila jsem něco zvláštního.
Brýle.
Moje vlastní.
Měla jsem je celou dobu na hlavě.
Zůstala jsem stát uprostřed pokoje, zatímco paní Anna mě pozorovala. „Našla jste je?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděla jsem po pravdě. „Jedny určitě.“
A v tu chvíli jsme se obě rozesmály. Protože jestli má tenhle příběh nějaké poučení, pak asi tohle: hledání brýlí není o zraku. Je to o perspektivě.
Od té doby máme s paní Annou jednoduché pravidlo. Když se ztratí brýle, nejdřív zkontrolujeme hlavy. Obě. Teprve pak začneme panikařit.
A víte co? Funguje to. Tedy… většinou.
Protože v některých dnech je prostě jednodušší hledat půl hodiny něco, co máte celou dobu přímo před očima. Nebo spíš nad nimi.
